Samotný nápad samozřejmě vznikl už dlouuho před jeho realizací, lépe řečeno se s ním každoročně počítá a každý se těší.
Kvůli plánované Marmoladě jedu den před odjezdem, ve čtvrtek do Prahy pro mačky, cepín a beru i helmičky. Stavuji se Pavlovi ještě pro snímač tlaku oleje v BMW a pro nějaké pružiny do trouby v Gorenje. Zabil jsem tak celý den a okolo 17h konečně směřuji volant domů. Umím si vybrat čas, špička je opravdu špičková. Potřebuju si odskočit a tak stavím na Mekáči, využívám příležitosti a beru shake :-) Když opět sedám do auta, nechce se mi ničemu věřit. Točím klíčkem, starter ani neškytne. To není možné, vždyť jsem nebyl vevnitř ani 5 minut. Zkoumám kontakty a snažím se s autem cuknout, převalit startér. Nic. Došla řada na baterku, napětí 11,5V už má ale nějakou chvíli. Pro jistotu se ale napojuji kabelama na Range Rover, jehož majitel ale evidentně pospíchá. "Tak nic, ale díky", ukončuji snažení. Volám Pavlovi, zda jeho chytrá hlava vymyslí nějakou variantu, jak dopomoci startéru. Žádná metoda bohužel nefungovala, naštěstí byl té dobroty, že pro mě přijel s lanem. Nejprve hledáme spolu příčinu a napojujeme kabely. Necháme asi 5min běžet a ejhle, startujeme na brnk. Baterka tedy odešla, ani se nerozloučila. Mám radost, přece jen je to "levnější" a dobrá investice, než startér a podobné neřesti. A vidina jízdy na laně po dálnici se mi moc nelíbila. Dojíždíme domů okolo 21h, já ještě frčím do Kauflandu nakoupit něco s sebou, neb ještě nemám ani sbaleno... To je tak, když nechávám věci na poslední chvíli. U Kauflandu potkávám Vojtu, je na tom stejně :-)
Pátek 2. října- cesta
Plánovaný výraz po 6. ranní se nám daří plnit. Nám tedy až na Vojtu, který klasicky zaspal a ještě se musel vracet pro ferraťák dom (asi 10km). Využíváme pauzy a kupujeme pečivo, salám a tkaničky do bot na opravu návleků. Asi v půl osmé probouzíme všechny koníky pod kapotou a frčíme směr IT. Jedeme, jedeme a jedeme. Kolem 17h dorážíme na Tre Croci, což shledáváme za dobrý čas, ani žádný extra páteční provoz nepotkáváme. Plán na další dny je přejít Sorapis. Ferrata je to dvoudenní, čas dle průvodce 10h. Abychom se ale vyhnuli táhnutí batožiny, zkusíme ji dát v jednom dni, za 14 hodin by se to mohlo odejít. Stojíme před volbou, zda jít se všema věcma k chatě, kde se utáboříme - chata už je mimo provoz. Má to být hodinka cesty. Patrik má trochu problém s vizí nechat tam věci a vrátit se k nim až večer, ale podřizuje se. Ta hodina je zatraceně dlouhá, batohy nás tíží, každý má totiž jeden velký a na tom ještě malý, narváno jídlem, hrncem a vařičem. Po 2h se sedření konečně ocitáme u chaty. Koukáme do průvodce, co je to za divný čas a zjišťujeme, ze tam sice hodina je, ale k ní ještě 45 minut. Na to, že jdeme s batožinou dobrý čas, nechtěl bych to jít všechno naráz v jeden den, což byla varianta 2. Děláme luxusní vajíčka, je pořádná kosa. Uleháme brzo, budíček ukazuje na 5. ranní.
Sobota 3. října - Sorapis
Vstáváme dle plánu, ač se ze spacáku opravdu nechce, venku může být krásných pár stupňů, teď už dokonce snad i nad nulou :-) Snídaňujem káfko a horalku. Lehce po sobě pobalíme věci a za svitu čelovek krajíme krok po kroku. Místama je pořád namrzlo. Absence vody z večera je vyřešena jediným zpětným pohledem seshora - velké Lago hned kousek za chatou :-) Stoupáme, abychom v zápětí mohli zase klesat...fuf. Pro nás necvičené kancelářské krysy je to boj, ale já to kupodivu s občasnou přestávkou na vydýchání zvládám. To si myslím, že je dobrý stav, na to, že bych tohle vůbec neměl dělat. Ti doktoři. Pavel na tom byl bohužel hůř. Intenzivní zápřah mu neudělal dobře a jen velmi obtížně pokračoval. Kousek po kousku jdeme, ale hodiny přibývají a to se blížíme teprve k bivaku, který "končí první den" dle průvodce. K bivaku je to ještě 600 výškových metrů a Pavel nevypadá dobře. Navrhuji sestup do údolí, koukáme do mapy a kupodivu je zde varianta. Neskutečný sestup 1200 výškových metrů dává neskutečně zabrat brzdícím partiím - kolena, stehenní svaly a puchýře na palcích u nohou. Neskutečná úleva samozřejmě nastala na rovném asfaltu. Člověk se po těch probržděných kilometrech cítí naprosto volně. Nacházíme penzion, který na mimosezonu není vůbec levný, ale bohužel zase jediný. Do toho ani nevaří a restaurace je až v San Vitu, kam nejdeme. Opět jíme Horalku a uleháme po obrovském zápřahu, nachozeno asi 20km, ale za to furt nahoru a dolu.
Neděle 4. října -sanitární den
Ráno máme přichystanou neskutečně bohatou snídani. Po absenci předchozí večeře se tak pořááádně napápnem. Následuje přesun asi 20km k autu. Trasu, kterou TomTom vypočítal na 35minut dokáže ital s 6 lidmi ve Vivaru ujet za 15min bez problému :-) Od auta se vydáváme na onu dvouhodinovou cestu k chatě pro věci a zpět. Nahoře Vojtavyužívá přítomnost laga a vrhá se do jeho asi 2 stupňové vody, brr. Když se vracíme k autu, volíme jako plán ustupnou variantu, kochačku na Misurině, kde jsme vytáhli i vařič a ukuchtili vynikající fazolky. Následuje asi hodinový přesun pod Marmoladu do kempu, který samozřejmě nefunguje, je po sezoně. Nám to ale nevadí, využijeme přítomnost "studánky" na mytí zubů a nádobí.
Pondělí 5. října - Kuk na Marmoladu, ferrata Brigata Tridentina (Piz Boé)
Přes noc mrzlo, já se ovšem do spacáku řádně nabalil a tak všichni žijeme. Teplo vypadá jinak, to ano. Na Marmoladu to máme pár minut autem, balíme a dáváme kafe. Lehce po 8. ranní dorážíme pod Marmeládu a už z dálky se nám nelíbí, že lanovka nejezdí. Snad to pouští jen když jsou lidi, doufáme. Sezona skončila, lanovka nejede. Paráda, sezona skončila minulý víkend, z kterého jsme to odložili kvůli Pavlovým zádům. Tím, že nejela do trasy přibylo dalších 500 výškových metrů, což Pavel vyhodnotil pro svůj stav nevhodné, nedivím se. Navrhoval, ať jdeme nahoru, že na nás počká. To se mi ale nelíbí a navrhuji variantu. Nakonec ji odhlasujeme. Jede se do sedla Gardena, šplhnout těžkou, ale krátkou ferratku Birgata Tridentina na Piz Boé. Začátek je nudný, avšak naklouzaný. Jestli to takhle bude celou cestu, bude to takový turismus. Ku mému příjemnému překvapení ale ferrata po nejištěném traverzu nabírá na obrátkách a postupně se stává pořádně náročnou, místama vzdávám "čistý průlez" a tahám se za lano. Objevuje se spousta vzdušných úseků, kramlí a pár převisů. Jůů. Náročná je v tom, že zde jsou asi jen 2 úniky a v podstatě i velmi málo možností pro napití se.
Nahoře dáváme salám se sýrem (pečivo neni :-) ). Děláme foto a vydáváme se dvousměrnou ferratou dolu. Zřejmě je tu v sezoně provoz. My ale potkáváme jen dvě dámy pomalu sestupující sutí. Samozřejmě bez helem. To už jsme si jednou zažili a pro paní letěl vrtulník. Kousek před koncem sestupu se začíná pořádně zatahovat, ale nám to nevadí, jedeme domů. Ono to skoro vypadalo, jak počasí na objednávku. Celý pobyt vymeteno a sluníčko a jen slezeme, tak začne pršet :-)
Těším se na další a další ferraty :-)
Pro zájemce FOTOGALERIE mých fotek.