Jak jsme se octli na Korsice, aneb dovolená se vším všudy. Po loňské zkušenosti s chorvato-slovinci jsem měl jasno, že si to jejich chorvatské moře a slovinské těžce placené dálnice můžou nechat.
Otázkou bylo, kam se vydat. Stejně jako loni, já si užíval již týden na motorkách a holky nikde nebyly. Naplánoval jsem proto opět po roce rodinou dovolenou. Za cíl mi padla Korsika. Určitě je to proto, že jsem o Korsice četl už dříve jeden velice zajímavý cestopis od lidí, kteří cestu absolvovali na motorce a mě se to neuvěřitelně zalíbilo...a právem. Korsika je prostě ráj na Zemi. Ale zpátky na začátek. Na začátku všeho jsou samozřejmě peníze. Nechci a v podstatě ani nemůžu utrácet velké peníze, jelikož je to již v pořadí má druhá dovolená. I když opět jen týdenní. Nechal jsem si tedy nezávazně spočítat cenu trajektu pro 3 osoby a malé auto :-) Ta mě příjemně překvapila, neb za zpáteční lístek jsem se po určitých kompromisech dostal na 120e. To je cena veelice příjemná, kor když si vzpomneu, že loni jsem na SLO hranicích nechal za boxera téměř 200e a zdržel se tak, že bych za tu dobu už byl trajektem na Korsice. Po předchozích variantách – Španělsko nebo Mallorca autem – tohle prostě vyhrává. Je zařízeno, platíme lístky převodem, zasílám potvrzení o platbě a obratem mi přicházejí lístky do mailu. Tisknu raději asi 3 kopie, člověk nikdy neví, kde je zašantročí. Teď už nezbývá, než se těšit.
Den Dé – traverz k moři
Konečně přichází den Dé – pátek. To jsem samozřejmě v práci, ale daří se mi odejít "už" v 15h. Pobaleno něco mám a frčím směr Litoměřice. Holky celou dobu vyhrožovaly, že máme mooc věcí a že se to tam nemůže vejít. Tomu prostě nevěřím a rozhodně si s tím hlavu nelámu. Lámat si ji začnu asi v polovině ládování věcí do auta. V autě tři sedačky a pak už jen na první pohled obrovský nákladní prostor, který se ale začíná rapidně plnit. To je naprostá klasika, čím větší auto člověk má, tím víc věcí veze. Naše situace byla ještě zvláštní tím, že jsem musel mamině vzadu vyřešit místo, kde by mohla ležet s rovnými zády. Ani ta velká autolednička s mobilním stolečkem a sedačkami není příliš skladná. Zde se ale ukázala praxe z LANek, kdy jsme toho do auta dokázali narvat leckdy až neuvěřitelně hodně :-) Je chvíle po 20h, holky ještě dělají nějaké řízky a jídlo na cestu, já si jdu na chvíli zdřímnout, cesta bude dlouhá.
Budím se po necelých 4 hodinách, vařím si kávu do velkého termohrnku a velím k odjezdu. To množství příruční bagáže mi hlava nebere :-D Cesta ubíhá klidně, Praha průjezdná bez problémů. Před Plzní tankuji do plné nějakých 70 litrů, tak snad to na chvíli vydrží. Blíží se inkriminované místo – dálniční sjezd (nájezd) na Regensburg. Vím, že tam mám jet, ale loni jsem věřil navigaci a musel pak jet zpátky na dálnici přes hezké historické město Nabburg (to jsem poznal už v zimě při cestě na hory, Pavel sjel úplně stejně špatně). Tentokrát už chybu neudělám, říkám si. Před sjezdem zpomaluji, zkoumám cedule, koukám na navigaci. Tak pěkně se mi to popletlo, že jsem samozřejmě sjel špatně. Navigaci jsem od loňska vyměnil a ta nynější už ukazuje správně. Situace samozřejmě vtipná, neb oním malým, neznámým městečkem, projíždíme za rok už asi potřetí. Kulturní vložka splněna, nyní zas na dálnici. K té není co dodat. Snad jen když se mamina po pár hodinách v Rakousku vzbudila a prohlásila, že ti Němci mají ty baráčky moc hezké. Je brzo ráno a přijíždíme do Itálie. Pomalu cítím, že na mě padá únava a pomalu se na mě žene spánek. Zastavujeme na kávu a protažení. Začíná svítat a já ožívat, ještě chvíli pojedu. Přes ¾ Itálie prší, na klikatých dálnicích s maximální rychlostí 80kmh kolem La Spezii je to lahůdka, už se těšíme, až se silnice trochu narovná. Nechápu, proč tyhle klikatice jsou nazývány dálnicemi a ještě za slušný poplatek. Do Livorna dojíždíme lehce po 13.hodině. Máme spoustu času, nečekal jsem, že to půjde tak rychle a počítal jsem i se spánkem. Trajekt nám jede až v 18.30. Zjišťujeme potřebné info a dáváme si rozchod. Venku hustě prší a já mám po 1200km dost, jdu si schrupnout.
Je asi 17.30 a jedeme se řadit na trajekt. Jsme relativně vepředu, tak doufáme v dobré místo. Nálada nic moc, jsme u moře a docela prší, sušíme mokré věci a jsme celkem unaveni po cestě. Pomalu ale pršet přestává a mezi auty to ožívá, začínají vylézat lidi...a já si jdu vyměnit žárovku, která praskla při pojíždění do fronty :-) Jde to nečekaně dobře a za 10min a po pár nevrlých slovech je vyměněno. Člověk aby pomalu se žárovkou jezdil do servisu. Trajekt přijíždí, ale je samozřejmě plný. Než vyjedou všechna auta, uplyne pár desítek minut. Konečně můžeme startovat motory. Vyjíždíme do prvního patra, ze stropů mám divný pocit, přeci jen máme 190cm výšky, mít o pár cm víc, už jsme bráni jako bus. Nakonec přijíždíme do nejvyššího patra a skládání aut se mi moc nelíbí. Jelikož je to první vlna, mají navigátoři samozřejmě za úkol jich nahoru dát co nejvíc. Sklápím zrcátka a nechám se navigovat. Když už se mi zdá, že jsem příliš blízko, kontroluji si boky sám, za což mě ital náležitě pokáral a gestikuloval, ať koukám na něj. Zaparkováno, místa na otevření dveří málo, ale už chci být na palubě. Před odplutím lezeme na palubu a kocháme se, dáme jednu spací Plzeň a hned po jejím dopití se do nás opět začnou opírat kapky deště. Zalézáme dovnitř, já rozbaluju karimatku, polštář a deku a na férofku jdu spát. Pežu sice nechápe, ale později pochopí, je to naprosto běžný standard a dřív nebo později se spí, kde se dá. Trajekt hrozně houpě a holkám není vůbec dobře, počasí nám tedy zatím nepřeje, achjo... Já většinu cesty prospím, díky čemuž mi špatně není. Kvůli spoždění připlouváme v půlnoci, místo původních 22.30h. U auta musíme čekat, až odjedou ostatní, protože kvůli nedostatku místa ani nedokážu otevřít dveře. Jedna paní zřejmě zapomněla dát ručku a kvůli velkým vlnám se nalepila na auto před ní... Viva La Corse, je celkem teplo a my hned hledáme kemp. Nacházíme jakési kempiště, ptám se tedy, kde je recepce. Dostávám neurčitou odpověď. Vyřešíme tedy ráno. Stavíme stan, dáváme klobásu a pivo a jdeme spát, dnes to bylo náročné. Usínáme za šumění moře, už se těšíme, až si v něm pořádně zaplavem.
Den 2. – kochací přesun a jak jsme objevili nejvyhlášenější pláž
Ráno nás velice příjemně budí sluníčko. To jsme po předchozím propršeném dni nečekali a je to super. Posnídáme, maličko se projdem po pláži, ze které si fotíme pobřežní kousek Bastie a začínáme balit. Už první den mě balení nebaví. Sestra nutně chce spát v autě, což znamená večer všechno vyházet a ráno zabalit...naprosto zbytečně, do stanu bychom se vešli. Dnešní plán je přesunout se směrem na jih po východním pobřeží Corse. Na této straně ostrova se jede velice hezky, silničky jsou na zdejší poměry široké a celkem rovné, takže se dá v pohodě jet i pohodových 100kmh. Korsičani mě svým stylem jízdy nijak neoslovili. Jezdí vcelku klidně a nejsou to žádní střelci jako třeba rumuni. První dnešní zastávka je na benzínce před v Solenzaře. Tady je totiž odbočka směrem do vnitrozemí, kterou se dá dojet ke kaskádám Polischellu, což je prý určitě taková "povinnost vidět" při návštěvě Korsiky. Logicky je to zde samá zatáčka, čili obrat o 1000% oproti pobřežní hlavní silnici. V jeden moment mě dokonce překvapuje pravotočivá, velice příkře stoupající zatáčka, která má ještě k tomu celkem znatelný sklon doleva. Cestou zpátky dolů jsme dokonce viděli paní, která v překvapení ze zatáčky s autem chcípla. No, ani já bych nechtěl být v její kůži při rozjížďce do takového kopce a ještě ven klopené zatáčky. Ale zpět k cestě nahoru. Do TomTomu jsem si stáhl POI Korsiky, mezi kterými jsou samozřejmě i tyto kaskády. Zastavujeme na celkem velkém parkovišti a sledujeme skupinku kaňónystů oblékajících si neopreny. A nejsou zde vůbec jediní, tato oblast je pro kaňoning zřejmě velice lákavá. Nedivím se. Kaskády Polischellu se nejlépe zdolávají přímo vodou, ze zjištěných informací ale vím, že to je fyzicky čím dál více náročnější a nemůžu tam hnát sotva chodící maminu. Jdeme to tedy zkusit jakousi značenou stezkou, doufajíc, že se dostaneme alespoň kousek dál na vyhlídku. Stezka je to tedy spíš pro kamzíky, leckde velmi úzká a krkolomná. Vede lesem a chvílemi se dosti vzdaluje od říčky. Jdeme takhle asi 15min a nikde žádný náznak vyhlídky nebo zlepšení. Mamina odpočívá a já jdu vyzjistit situaci dopředu. Stále nic a tak se rozhodneme jít zpátky. Asi ve 2/3 zpáteční cesty se dělím a krkolomně slézám do říčky, zbytek cesty se brodím :-) Voda je velice frišná a příjemná. Ač jsme relativně kousek od moře, je tady spousta lidí, kteří si užívají kempink u vody...drtivá většina jsou Francouzi. Velím k ústupu a pokračujeme dál v naší výpravě. Další zastávkou je Porto-Vecchio. Nádherné menší přístavní městečko, procházíme se a dáváme zmrzku, já ledovou tříšť. Koukám do navigací a zjišťuji, že pár km od nás je keška. Ta by mohla být vzhledem k lokalitě velice hezká. Jedeme na ní. Po pár zatáčkách se uprostřed další otevírá nádherný výhled. Přesně tady je keška. Je třeba dávat při řízení velký pozor, neb zde každý v zatáčce zastavuje kvůli focení. Keška samotná je ukryta na skalce ve tvaru lva lehce nad zatáčkou, takže se dá i celkem v klidu ulovit. Nechávám zde TB, který mi Pavel za tímto účelem dal.
Připozdívá se, tak jedeme dál. Dalším cílem je Bonifacio, neuvěřitelně nádherné městečko. Pokud budete na Korsice, byl by hřích ho vynechat. Bohužel to zde pro auto není velice vhodné, pár uliček večer příliš nezvládá nápor aut a přeci jen už je pozdě a my bychom se potřebovali ubytovat, takže prohlídka bude až zítra, jen ve špáru kupujeme nějaké jídlo. Jedeme se ještě podívat na útesy vedle Bonifacia, kde je maják, neuvěřitelné výhledy a pořádný vítr. Cestou nahoru míjíme ceduli kempu, paráda. Musím ale říct, že na zdejších asfaltových kotárech jsem se leckde zapotil. Sluníčko svítící do obličeje, lehká únava z celého dne, svažité a velmi úzké cestičky spolu s plně naloženým autem zde nejsou jen pouhým kroucením volantu. Přijíždíme do kempu, automaticky jdu na recepci zamluvit místo. JE PLNO! Tohle jsem tak úplně nečekal. Ještě to zkouším, že jen na jednu noc apod. Bohužel. Ptám se tedy na další kemp. Prý 30km v Roccapině. Chci si být jistý, že nepojedeme zbytečně, tak se ptám, zda by tam nezavolali. Nemohou, beru si tedy číslo a volám sám. Francouzsky to nezvládám, druhá strana zas anglicky. Jediné, na čem se shodnem je mé "Libero platz?" a její "kví". Nechám se tedy navigovat na střed "města" Roccapina. Navigace tvrdí něco přes 35km a 50minut. Fuf. Cesty zde na jihu už nejsou tak rovné, ale ještě se dají rozumně projet. Jsme v míné zatáčce s jedním baráčkem napravo a jakýmsi motelem nalevo, když navigace zahlásí "Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu". Koukám, co se děje. Zastavuju až asi po 500m, protože tomu prostě nevěřím. Žádná cedule, značení, vesnice, nic... Vracím se zpátky a dávám se doprava k hotelu. Za hotelem vede šotolina, která se po chvilce větví – doprava po rovině nebo dolů přes brutální terénní hup. Samozřejmě volím cestu doprava, která však asi po 50m končí. Přijíždím znovu na místo rozdvojení, v čemž najednou vidíme, jak se zezdola drápají nahoru osobáčky. Tomu se nám nechce věřit, ale je jich celkem dost. Pokud to dá osobák, musíme to zvládnout taky, ikdyž jsme plně naloženi. Po chvíli histerie a překonání prvního a největšího hupu už dál vede jen relativně slušná šotolina. Není mi uplně příjemné po tomto povrchu jezdit, ale to se nedá nic dělat. Cestička široká pro jedno auto, ale vejít se na ní musí dvě. Vyhýbáme se kde můžem, což se samozřejmě projevuje i na posbíraných šrámech od velmi trnovitých keřů :-( Světe div se, ale na konci této cesty je kemp. Ptám se, jestli je volno. Prý ne. Říkám, že jsem volal a že chci jen 2 noci. S překladem mi pomáhá ochotný anglicko-francouzsky mluvící mladík. Nakonec se dohodneme a jedeme vybrat plácek. Těch není mnoho a už vůbec ne těch hezkých, nakonec vybíráme jedem relativně pěkný přímo u umývárek a dokonce se nám podaří zmocnit asi 30m vzdálené elektriky. Dál již pokračuje standard v podobě večerní pohodičky, pivíska a brzkého spánku, jelikož je lehce před desátou večerní a my přes 12h na nohou.
Den 3. - odpočinek a večerní Bonifacio
Krásné ráno, nikam nemusíme spěchat, nemusíme balit, odpočinkový den. Po kávičce se mobilizujeme a jdeme hledat pláž. Směr nabíráme samozřejmě dobrý, pláž musí být směrem dolů. Kemp je docela velký a není to z něj na pláž úplně tak blízko, petanquové koule se dokáží pronést. Přicházíme na příjezdovou cestu. V tuto chvíli je zde snad špička, neuvěřitelné množství aut, která parkují tam, kudy by čech ani neprojel. Přicházíme na pláž, nohy nám masíruje neuvěřitelně jemný, bílý písek – doména Roccapiny. Na pláži je celkem větrno, což v kombinaci s jemným písečkem tvoří zajímavé zpestření při opalovačce. Voda je celkem frišná, což se ale vzhledem k předvčerejší bouři dá pochopit a pár dní trvá, než se voda opět ohřeje. Voda je ale i vzhledem k písčité pláži neuvěřitelně čistá. Pláž se hodně zaplnila a na petanque to nevypadá. Zvládáme si alespoň zapinkat ve vodě s pálkami, které jsme po cestě, za super cenu 1e, koupili na rakouské benzínce. Balíme asi kolem 16.h, jelikož se ještě chceme podívat do večerního Bonifacia. Holky byly nejdříve rozpačité, jestli ta tříkilometrová šotolina stojí za to, ale nechtěli jsme si to nechat ujít. Kemp se zavírá ve 22h a my než se navečeříme, máme na hodinkách skorem půl osmé, kdežto asi 40min trvá cesta.
Večerní Bonifacio je přenádherné, pravé Korsické městečko, úzké a křivolaké uličky (tady jsem se poprvé projel po silnici s 20% stoupáním) plné různých krámků, osvětlený hrad, prostě fantazie. Dáváme si obligátní tříšť a zmrzlinu a nemůžeme se nabažit té pohody. Pohodu nám trochu kazí pohled na hodinky, který vyhrožuje, že musíme zpět do kempu. Nerad pospíchám, natož v noci a na Korsice, v autě toho člověk moc nedožene. Dojíždíme za minutu deset a bránu už blokuje auto paní správcové. Mile se na ní usměju a jako poslední jsme vpuštěni dovnitř, což se nám ulevilo, jelikož auto=1 ložnice. Zážitky zapijeme pivem a příjemně uondáni usínáme.
Den 4. – přesun k Ajacciu
Jen velmi neradi zátoku u Bonifacia opouštíme. Ráno opět vše rveme do auta a s trochou nevole se škrábeme po šotolinové cestě vzhůru. Tento 2km úsek je opravdu rozporuplný. Neuvěřitelné množství aut mířících na nejvyhlášenější pláž Korsiky se plahočí po úzké šotolinové cestě, která je pro jistotu lemovaná ostnatými keři, jež laku vašeho auta způsobí trvalou vzpomínku na každý nutný uhýbný manévr. Dostáváme se k nejkrizovějšímu místu – levotočivá zatáčka, na jejíž konec není vidět a právě tam se nachází vcelku slušný terénní hup, který by při troše nešikovnosti dokázal potrápit Šaránkovu olejovou vanu. Mamina jde zastavit dopravu, abychom mohli v klidu vyjet. Kdybychom v tomto místě potkali auto, už bychom se naložení do toho kopce nerozjeli...
Před úplným odjezdem se ještě jdeme podívat na "vyhlídku", kde by měla být keška. Mamina zůstává dole a i tak se kochá nádhernými výhledy na moře. My nahoře prolézáme každý šutr, ale kešku ne a ne najít. Po čase to vzdáme, nemáme nápovědu. Trochu mi to připomíná italské zídkovky.
Dnešním cílem je úspěšně a s klidným žaludkem projet klikaté Korsické silničky a cestu zakončit v kempu kousek od Ajaccia. "Vnitrozemské" vedro je šílené, Šaránek ale funí statečně, ani stále trochu obávané problémy s přehřátím motoru se za celou cestu nedostavily. Dokonce se projedeme i po kusu dálnice! Přijíždíme do kempíku, který je jak jinak než do kopce. Chvíli hledáme místo, nakonec končíme zpět na začátku, kousíček nad recepcí v místě pro karavany :-) Je odpoledne, sluníčko ještě pořád pěkně svítí, čehož využíváme a jdeme se plácnout na pláž. Večer se ještě jdeme projít zmapovat okolí. Zítra balit nemusíme!
Den 5. – S Napoleonem
Dnes se těšíme na návštěvu Korsického hlavního města – Ajaccia. Zde se narodil známý vojevůdce Napoleon Bonaparte. Po cestě na mě v navigaci bliká bod zájmu. Vypadá to pěkně, malý cíp ostrova nejspíš slibující nějaký pěkný výhled. Na vrcholku kopce vidíme věžičku, tak hurá za ní. Věžička je moc pěkná, avšak nemá žádný vchod, tak si výhledy musíme najít sami :-). Pokračujeme dál - intuitivně tipuji střed města a nechám se navigovat. Musím říct, že zde to byl opravdu neuvěřitelný mumraj. Doprava v Praze je oproti té zdejší luxus. Parkujeme v podzemních garážích kousek od náměstí se sochou Napoleona. Ajaccio je zajímavé útulné město se spoustou krásných zákoutí a uliček s pravou Korsickou atmosférou. Když máme dost a už se pomalu autem chystáme zpět, vidíme ceduli v "památkovém tvaru" "Illes Sanguinaire" a jedeme to prozkoumat. Po cca 15ti km dojíždíme na západní cíp Korsiky, parkujeme a pěšmo pokračujeme na vyhlídku. Výhledy jsou vskutku nádherné, nemůžu se nabažit. Tak ůžasně čisté moře jsem prostě nečekal a naprosto mě fascinuje. Vím, že ty pohledy na moře miluju, nicméně bohužel se u něj nevydržím válet dýl jak půl dne. Fotíme, fotíme a kocháme se. Je něco po 15.h když dorážíme do kempu. Pežu toho samozřejmě využívá, hned je v plavkách a mizí na pláž. My jí po chvíli následujeme. Dnes se dokonce dostává i na petanquovou vložku, jelikož kapacity pláže pro tuto aktivitu jsou více než dostatečné, hurá :-)
Den 6. – přesun blíže k trajektu
Je to tak, pobyt na Korsice se nám nezadržitelně krátí. Trajekt odplouvá už zítra odpoledne a my jsme dnes ještě relativně daleko, plus také víme, že ve městech se dokáží tvořit dlouhé kolony. Od Pavla jsme dostali doporučení na zmrzlinu v L'lle Rousse, kam také dnes míříme. Je možné zvolit ze dvou variant cest, avšak volíme tu delší – nevypadá tak klikatě. K cestě samotné není extra co psát. Je hrozné vedro, ještě kousek za Ajacciem stavíme v Intersparu a skupujeme jejich zásoby vína, celkem asi za 120euro. Při pozdější degustaci ale rozhodně nelitujeme, vína opravdu velice dobrá. Cesta ubíhá tak nějak všelijak, chvílema to jde, chvílema se motáme rychlostí 20kmh do serpentýn za kamionem. Projíždíme městečkem Corte, což má být město univerzitní, na větší prohlídku ale není nálada – nemám připravený žádný trumf ani bod zájmu. Pokračujeme dál a zapínám Garmina, vím, že někde u městečka Lama je keška. Sjíždíme z hlavní a míříme do Lamy, opravdu horského městečka jak má být, serpentýna za serpentýnou. Auto necháváme na parkovišti a pokračujeme pěšky. Dle šipky se snažím intuitivně najít cestu, ale v tomhle terénu je to opravdu oříšek. Nakonec nás zavedu celkem vysoko za město, kde asi po kilometru zjišťuju, že je to samozřejmě špatně :-) Dobrá zpráva je, že už zřejmě vidím, kde přesně keška je. Vracíme se tedy zpět a nyní už celkem spolehlivě trefujeme přesnou lokaci. Je to jakýsi "pramen". Všude jsou stopy kopyt od divokých prasat. Najít samotnou kešku je další oříšek, pomalu jsme přeskládali celou zídku, ale nakonec jsme úspěšní. Děláme ještě pár foteček úžásného městečka a výhledů a pokračujeme dál. Do L'lle Rousse dorážíme odpoledne a je zde velmi hustý provoz. Projdeme si hezké promenády, dáme zmrzlinu a jedeme hledat kempík. Strategicky volíme "Camping Oliver", který je za městem směrem na Bastii, takže se vyhneme otravné špičce ve městě. Aniž bych to čekal, je stále slušné teplo, tak rychle rozbalujeme věci a razíme ještě vstřebat poslední paprsky slunce. Dnes se nám zdá moře z celého pobytu nejteplejší.V kempu potkáváme českou rodinku v Sharanu a mamině se podaří se ztratit :-D
Den 7. – trajektový
Poslední Korsické balení. Uteklo to neuvěřitelně. Před Bastií trochu houstne doprava, ale časovou rezervu máme velikou. Najíždíme do přístavu a musím říct, že orientace v něm je pro mě asi stokrát lepší, než v Livornu. Vše hezky značené včetně odjezdových časů a lajn.
Ještě se jdeme trochu projít okolo, dáváme si poslední Korsickou zmrzlinu a kocháme se. Naloďování začíná celkem brzo, tak se motáme kolem auta. Tentokráte jsme zařazeni hned na "zvýšené patro", takže i vylodění bude rychlejší. Cestu můžeme konečně strávit kocháním, jelikož nám počasí přeje daleko lépe, než při cestě tam. Do Livorna dorážíme v plánovaný čas a hned nabíráme směr Pissa, kde se ubytujeme v kempu. Kempík na velmi dobré úrovni, skoro plný a taky znatelně dražší, než na Korsice, však jsme taky kousek od té špatně postavené věže,
Den 8. – prohlídka Pissy a přesun k Lago di Garda
Ráné opět balíme, auto parkujeme na začátku kempu a jdeme se projít do města. Bodem zájmu budiž nám samozřejmě známá šikmá věž. Kdyby tolik turistů jezdilo i k nám dívat se na každou pokaženou stavbu, nebylo by v naší republice k hnutí. Je asi 60 stupňů ve stínu, šílené horko. Já už jsem nahoře byl asi před 4 lety při cestě na Sardinku. Cesta po točitých schodech působí na žaludek velice nepříznivě – kvůli sklonu věže, člověk se pere s vlastní stabilitou. Nejspíš i proto se holky rozhodly, že nahoru na věž nemusí. Procházíme se kolem, děláme obligátní fotky, jak podpíráme věž, kupujeme suvenýry.
Odpoledne sedáme do auta a valíme směr Lago di Garda. Máme to nějakých 300km, vesměs po dálnice. Cesta ale vůbec neutíká, je sobota, hrozné vedro a dálnice popojíždí. Nakonec se ale do cílové destinace dostaneme. Jako oblast jsem zvolil samý jih Lago di Garda – cíp Sirmione. Tento výběžek vypadá na mapě velice zajímavě a ještě nikdy jsem tu nebyl. Cena kempu je tedy dost odpudivá, za 3 lidi, auto a stan chtějí na jednu noc 50e. To jsme dali na Korsice pomalu za 2 noci. Borec v elektromobilu nás navede na místo. Vedle příjíždí nějací 2 mladí frajeři z Německa v novém baworáku. Vypadají, že stan staví poprvé a taky že je hojně popíjené pivo položí dřív, než budou mít postavenou byť jen samotnou konstrukci :-) Jdeme spáchat večerní procházku. Sirmione je opravdu nádherné městečko. Dostáváme se do části, kde je zakázán veškerý provoz. Nádherná historická část, neuvěřitelně fotogenická, na samém cípu poloostrůvku. Mám zde v navigaci uloženou i kešku, jenže je už tma a zapomněli jsme baterku, bez té není šance. Musím zmínit, že z kempu jsme do historické části ušli daleko větší vzdálenost, než byla původní představa. Proto také padáme do karimatek a téměř okamžitě usínáme.
Den 9. – Monte Baldo, odjezd
Je tu poslední den. Původní plán počítal ještě s jedním přenocováním na stejném místě a ranním odjezdem směrem domů, nechce se mi ale platit dalších 50e a proto se rozhodujeme zabalit, pobýt si u vody, my s maminou si vyjedeme lanovkou na Monte Baldo a večer vyrazíme domů. Přehodnocení plánu tak krom finanční úspory přineslo i výhodu nočního přesunu – přes noc se mi jezdí dobřea není takové šílené vedro. Balíme tedy věci a do navigace cvakám Malcesine – spodní stanice lanovky. TomTom mi obratem nabízí cestu, která kupodivu nevede podél jezera. Říkám si proč ne a nechám se navigovat. Po chvíli pohodového stoupání přichází první zádrhel v podobě zužující se silnice a řídnoucí dopravy. Po dalším kilometru, kde začíná přibývat turistů s hůlkami už jsem celkem přesvědčen o dalším navigačním fópááá. Po vystoupání do výšky cca 1100m.n.m. přichází vyvrcholení drama, když se před námi rozprostřel neuvěřitelný výhled na Lago...a také přichází strmý sjezd. Řadím za jedna a jsem připraven na tu útrpnou cestu dolů. Cestička tak akorát na jedno auto, téměř 180 stupňové kroucenice, kde jsem se tak akorát vytočil, pískající palubovka s nápisem "Doplnit palivo", prostě idylka. Nakonec se dostáváme dolů do vesničky, nikomu ani není špatně, akorát se musím nadvakrát otáčet, zatáčka je až příliš prudká :-) Parkujeme a dáváme si rozchod, sestra běží na pláž, my s maminou směrem lanovka. Ta má 2 části, přičemž druhá lanovka se otáčí kolem dokola, aby měl každý šanci něco vidět. Nahoře se nám otvírají super výhledy, jdeme se projít po hřebeni, po celé cestě se volně pasou krávy a skáčou paraglidisti. Po procházce dáváme za odměnu vrcholový buřt, prostě dokonalé. Dole se ještě jdeme schladit, Lago je totiž i při vzdušné teplota 35st. velice frišné. Chvilku si zdřímnu a kolem 18h razíme domů. Cestou se ještě stavujeme v Torbole, které jsem navštívil již loni při putování na motorkách. Kupujeme nezbytné suvenýry – parmezány apod. a už nám nic, kromě prasklé žárovky (před týdnem jsem měnil tu druhou), nebrání v cestě dom. Po cca 9 hodinách a 20 stupních teplotního rozdílu v pořádku parkujeme v Ltm.
Byla to dovolená podle mého gusta. Určitě to není pro každého, ale já hold neumím být zbytečně dlouho na jednom místě a rád neustále poznávám místa nová.
Přístí rok bych rád projel severem Afriky na motorce.