Tak a je to tady. Konečně se ozývám, konečně přišla slina :-)
V půlce června jsme s Pavlem podnikli již déle plánovaný motovýlet, dovolenou, resp. motoexpedici. Jsme neposední kluci a v podstatě i v tomto duchu se odvíjelo jak plánování, tak samozřejmě i průběh akce samotné. Cílem bylo prozkoumat život na jihovýchod od nás. Dalo by se ale i říci, že cílem byla cesta. Plánování probíhalo samozřejmě už od zimy, tudíž zbývalo jen dořešit čas. Čas, to je věc velice pomíjívá a když člověk potřebuje, tak i nedostatková. Nakonec jsme na výlet dokázali sesynchronizovat (vzhledem k "druhým" dovoleným) pouze a právě týden dovolené, čili 9 dní. Tím vyvoleným týdnem bylo pá 11. až so 19. června.
Jak snad všici víme, plány jsou od toho, aby se měnily. A vzhledem k tomu, nakolik byla naše trasa velkorysá - přeci jen 4800km za 9dní vychází v průměru přes 500km na den a to nevíme co nás většinu cesty čeká a víme, že zkomplikovat naši cestu může velká spousta elementů.
Čtvrtek
není snad ani potřeba nějak zdůrazňovat, porbíhal naprosto klasicky včetně všemožných, hlavně pracovních, "průšvihů". Divil bych se, kdyby tomu bylo den před dovolenou jinak, takže jsem vlastně v klidu :-) Ještě večet dobaluju kufry a jsem pekelně rád, že to mám za sebou. Akorát je ráno nahodit na motorku, neb bych se s nima neprotáhl 80cm dveřma mé panelákové garáže.
Pátek ráno
kafíčko, zápěstí brní, vím, že někam jedu, ale ještě si to pořádně neuvědomuju, zvláštní pocit. Ráno se s Pavlem spichujeme na Agipu - chudák radši poodjel kousek od domova, neb bydlí zároveň i nad pracovištěm :-) Děláme fotku - v tu dobu ještě netušíme, zda to není poslední, kde se usmíváme :-) Vyrážíme na vcelku nudný přesun, to je prostě nutnost cesty, přesunout se přes části, kam se můžeme podívat v pohodě kdykoli jindy, abychom mohli vidět něco zajímavějšího. V plánu je dojet do Makóóó, kde víme, že je kemp, asi 10km před RO hranicí. Po cestě, abychom ulevili zadnicím (a já i rukám, zádům a kdoví čemu ještě) lovíme kešku, která je ukrytá na posedu uprostřed (jak jinak než rovných) Maďarských bažin a soustavy rybníčků. Slušnou chvíli se motáme a netušíme, jak bychom se ke kešce dostali, pak ale konečně najdeme tu správnou cestu. Odlepujeme helmy ze spocených čel a za odměnu kešku nacházíme. Do Makó dorážíme před osmou večerní po 12hodinách od vyražení a 10h čisté jízdy. Za odměnu nás neskutečně žerou komáři. Asi celý den čekali, až do kempu přijedou spocení motorkáři. Chceme je oblafnout a jdeme do sprchy s nápisem "warme dusche"... do té doby jsem si myslel, že to znamená "teplá sprcha", ale ne e :-) Do toho nás asi komáři viděli jít do sprchy a tak stále spolehlivě vědí, koho sežrat. Kupujeme jedno lahvové za euro a alou se zavřít do stanu. Zapomněl jsem si zaplachtovat motorku, chci to jít dohnat, ale po zhodnocení situace, kdy na sebemenší otevření moskytiéry čekala v zástupu snad stovka komárů, to vzdávám.
Sobota
vzhůru do Romunska. Na hranice to máme asi 10km, tankujeme. Hranice no problem, hned za čárou si chceme nandat rukavice, ale velice rychle od tohoto plánu upouštíme. Vrhá se na nás totiž banda přičmoudlých a evidentně zámožných mladíků, neb mají plné hrsti bankovek. Netušil jsem, jak bohatá země Romunsko je, lidé tu rozdávají peníze turistům na potkání :-) Projíždíme okolo jakéhosi "ropného" vrtu. Obdobný mechanismus vidíme oba vůbec prvně v životě. Hledáme cestičku blíž k vrtu, včas si ale uvědomujeme, že bychom neměli jezdit příliš blízko. Cesta ubíhá v celkem svižném tempu zhruba první dvě hodinky. Doprava postupně houstne, přibývá vesnic a kamionů, takže z původní příjemné cestovní rychlosti se stává vcelku nepříjemná opékačka a ani na motorce zde není sranda ani moc příležitostí kamion předjet. Do toho je nutné myslet na to, že kdykoliv může kamion začít vehementně brzdit, neb se před ním táhne povoz se senem, v Rumunsku naprosto běžná věc, bacha na to. Kocháme se krajinou, fotíme domorodce na povozech, absorbujeme zdejší zvláštní atmosféru... projíždíme městečka (Arad, Deva, Sibiu), která jsou svoji architekturou vskutku děsivá - rozpadající se staré byty, ale snad každý má klimošku. Tankujeme na benzínce těsně před odbočkou na TransFagarašskou cestu (7c). Už není tak hrozné vedro - je něco před 19hodinou, schlazujeme se studeným pitím a kupujeme každý 2 plechovky piva s sebou - nahoře v horách určitě žádný krámek nebo hospoda nebude. První polovina, čili v podstatě výjezd nahoru na Fagaraš je v pohodě, sic trochu rozbitá cesta - oproti Alpským neporovnatelná - ale stále lepší, než to, co přišlo potom. Po překonání nejvyššího bodu - 2000m.n.m. - se cesta stává velmi otravnou. Měl jsem nějaká očekávání a věděl jsem, že hold budu muset přetrpět jízdu po špatné cestě či šotolině, ale 1,5 hodinová jízda po silnici, na které jsem asi 4x propružil na maximum a narazil až na ráfek mě neskutečně otrávila. Přichází pořádné psychické vypětí, ani s Pavlem nemůžu mluvit, neb se nám vybily interkomy. Naštěstí asi po 10minutách zastavuje, dám si pití a sušenku a v pohodě se vydýchám. Určitě se zde projevil i fakt, že jsme přetáhli původní plán, při kterém jsme chtěli zůstat už nekdě výš, jenže jsme jezero objeli ze špatné strany a proto jsme museli další necelé 2h pokračovat...je už slušný podvečer. Nakonec nacházíme příjemné místo u potoka, kde kempuje asi dalších 10 aut, neoficiální kemping plac. Nejhorší zde je, že Romuni nejsou moc důslední a zbytky po sobě neuklízí - takhle jim ta příroda dlouho nevydrží. Vařím Trenčianské párky s fazulou, Pavel staví stan, otvíráme zasloužená místní pivka a hůrá na kutě. Najeto necelých 500km.
Neděle
Ikdyž takhle jednotlivé části popisuju dle dnů, věřte mi, že v reálu vše bylo jinak. Telefon jsem kontroloval jednou či dvakrát za den a věděl akorát jestli je dopoledne nebo odpoledne, někdy ani to ne. Prostě vypínačka a kochačka.
Probouzíme se uprostřed nádherné přírody, za zády nám klidně hučí potůček, Rumuni startují své stoleté Dáchčije, prostě idylka k pohledání. Nutné kafe, balení a velmi brzká enduro vložka v podobě výjezdu (o kterém jsem se zapomněl zmínit :-) ) Posílám Pavla samozřejmě prvního a ten projíždí bez ztráty konzervy, jak jinak také, že. Inu musím tedy i já. Chroustám tam jedničku a héén, trošku dynamiky do toho. Musím říct, že s dynamikou to jde opravdu lépe, nahoře totiž trochu zpomaluji a také jak vemeno kroutím řidítkama, ale jedůůů. No, musím říct, že bez těch pneu bych možná už testoval tvrdost rumunských šutrů.
Zanedlouho se dostáváme již do první "civilizace". Zdejší voda (potok) divně smrdí, přitom nahoře nesmrděl... :-) Navigace hlásí kešku, dokonce na parádním místě u kostelíku. Keš je velice dobře ukrytá, sáček hozený u stromu. Ve zdějším "pořádku" parádní schovka :-) Pomalu se dostáváme na dálnici, tankujeme ještě před. Zbytečně. Síť benzínek je možná hustší než na D8. Projíždíme Bukureští, pekárny. Informační teploměr ukazuje 40 stupňů. S vědomím této informace nás polévá horko. Projíždíme semafor po semaforu. Budiž nám útěchou, že alespoň vidíme odpočet, jak dlouho ještě červená bude. Za Bukureští další kus dálnice. No slušná pakárna, až na horizont rovina, dálnice, furt rovně, za horizontem se příběh opakuje. Je mi líto Suzi, neuvěřitelný hic, rozpálená dálnice a její vzduchem "chlazený" (tedy spíše ohřívaný) motor. Ale holka přede jak ďáblice. Dojíždíme do Constanty, kde chceme zakempit. Nejdřív lovíme kešku, procházíme se. Na 20h je nějak divně šero, konstatuje Pavel. Přitakávám. Posléze zjišťujeme, že je vlastně čas proti nám a my si neposunuli čas, Pavel nechce věřit, že bychom se dostali do jiného časového pásma, ale ono jo. Frčíme tedy hledat kemp. Samozřejmě nic a tak se nám jízda daří asi další hodinu, ve tmě. Skoro uvažujeme, že si to píchnem někde u moře, je skoro půl jedenácté a máme taky hlad. Nakonec narážíme na ceduli kemp. Šotolinka nás spolehlivě dovedla, venku sedí lidé, kemp v podobě louky a pár chatek u rodinné vily. Cena 2,5e za osobu nás rozesmívá :-) Avšak cena odpovídá kvalitě. Sprchy vojenské, studené a na záchodě by si člověk noviny nečetl, ale což. Milí lidé nám nabízejí klobásky a střechu nad hlavou - že tam prý nikdo není - Pavel asi při stavění stanu nevypadal jako že by ho uměl postavit :-) Padáme, dobrou...
Prndělí
Budíme se na stejném místě, kam jsme v noci přijeli. Divné, že ? Ráno Pavel ještě dotahuje řetěz, který ho trápil posledních včerejších asi 20km. Klapání, které motorka vydávala tedy zmizelo a naštěstí to bylo jen povoleným řetězem. Jsme připraveni na "horší" situace, snad :-) Nakopáváme elektrické startéry a vzhůru do Bulharska. Dokonce zjišťujeme, že jsme blíž hranicím, než jsme si mysleli - asi 4km. Na hranicích mám pokaždé zvláštní pocit. Těžko říct, jestli dobrý nebo špatný, prostě zvláštní. Je to chvíle, na které může záviset nejenom celá dovolená. Náhodou se stane, že se četník jednou za rok špatně vyspí a odnesu to právě já, ačkoli by k tomu víceméně nebyl důvod...a co pak ? Může si najít jakoukoli záminku...a hádejte se. Naše cesta ale pokračuje bez problémů dál a dál. Bulharsko působí krrrrapet víc kulturněji než Rumunsko, zajisté to ale bude dáno tím, že jedeme podél moře, takže alespoň malý cestovní ruch tu bude. Projíždíme Zlaté Písky, Varnu. Kdesi mezi těmito lokalitami jsme našli pláž. Ta nás oslovila natolik, že parkujeme motorky kousek od ní, provádíme složitou proceduru převlekání a schovávání věcí zpět do kufru a šup do vody. Pavel je trochu středem pozornosti, neb si do vody bere brýle a šnorchl. Hned pochopíme proč. Moře je viditelností zhruba jako kačák v Zákupech. No nic, brýle netřeba, ale aspoň můžeme říct, že jsme se koupali v Bulharsku na Zlatých Pískách, dříve velmi známe lokalitě. Kecáme na pláži a trpíme pod sluníčkem. Naštěstí jsme předem našli sprchy a tak nemusíme do hadrů slaní, fuj, to by bylo peklo. Už takhle je zběsilost oblékat si něco na sebe v tomhle vedru. Uz je po poledni a tak pokračujeme dál. Odpočinek asi na 2h velice příjemný. Stavíme v úžasně malebném a příjemném městečku Nessebar. Lovíme kešku, procházíme promenády, opravdu hezké. Všímáme si dvou Holandských Baworáků zaparkovaných u penzionu. K večeru dojíždíme do Primorska. Mezi Čechy opět, řekl bych, známá lokalita. V rámci geokešky se fotíme u zdejších dun a snažíme se přijít na nějaký kemp. Hledáme naprosto poslepu, jen se snažíme držet moře. Nakonec se ptáme prodavačky před krámem. V Primorsku není kemp! Posílá nás kamsi, kam jakousi shodou náhod, pozitivních vln a energie slunce, dorazíme. Hned na začátku městečka se ptáme příslušníků. "Kemping Kiten ?", ptají se nechápavě. "Ano". "Tak ten je přesně tudy, 500m". Zprvu jsme nepochopili udivenou reakci, že hledáme kemp, když jsme byli 500m od něho. Brzy jsme pochopili. Kemp mi připomněl Chernobyl. Tady se čas zastavil před 30ti lety, kdy byl vybudován. To se nedá popsat. Obrovská rozloha, přímo u pláže a zdejší osazenstvo činí jen pár domorbezdomovců. To je prostě mazec a se svými slovními obraty nejsem schopen to popsat. Hledáme tedy místo. Je zřejmé, že tenhle obrovský travnatý plac udržují, ale kosou ! Správce zřejmě než dojde na konec, může hned začít znova. Tomu říkám Sisyfovská práce. Jdem omrknout umývárky. Ty se nalézají v budově, z jejíchž stran stále ještě jsou obchůdky a kavárna, která zchátrala už pradávno. Rekvizity zachovány. Vnitřek sociálek je ale vcelku nový, zrekonstruovaný, prostě kontrasty se tu bijí. Voda obligátně studená. Jsme zvyklí.
Úterý
Ráno po otevření očí ještě chvíli ladíme navigaci a zjišťujeme, že ač jsme se původně (operativně) rozhodli přes Turecko nejet, opět plán přehodnocujeme. Museli bychom totiž bývali už v Burgasu odbočit od moře, čímž bychom ale zase vynechali Primorsko, které jsme vidět chtěli. A vracet se 50km do Burgasu také nechceme. Suzi se tedy podívá do Turecka. Skoro se mi tomu nechce věřit :-) Asi hodinu se kodrcáme na hranici cestou, která je velkou konkurencí pro Transfagarašanský tankodrom. Dojíždíme na Tureckou hranici. Probíhá první kontrola, v pořádku. Druhá kontrola, trochu nás zdrží, kouká na nás. Najednou ke mě přistoupí celník. Mám divný pocit v žaludku, přeci jen jsme docela daleko od domoviny. Jaké mi bylo překvapení, když mi začal chválit motorku a obligátně se ptal na stáří a výkon. Padá ze mě nervozita, ochotně odpovídám, zasmějeme se a po chvíli můžeme pokračovat. Další "stage". Zde končíme. Prý nám chybí nějaká razítka. V tu chvíli mě přepadají myšlenky, které jsem si po různých zkušenostech (ač svých, či cizích) osvojil. Zřejmě budeme muset vytasit nějakou bankovku. Zatím nás ale posílají nahoru ke kancelářím. Inu, jdeme to zkusit. Potkáváme holanďany na BMW, které jsme viděli v Nessebaru. Snažíme se dobádat razítek. V jednom officu nás pošle jinam, na začátek. Tam přijdeme k přepážce, kde sedí evidentě veselý celník. Zkouší na mě něco anglicky a prý jak se to řekne česky, opakuje po mě. Ve zdejších končinách mají čechy rádi. Nevím proč, asi že jich sem tolik nejezdí :-)) Zkouším opakovat po něm Turecky, ale moc mi to nejde :-D Dostáváme razítko a jdeme na další stage, potvrzeno hned a hurá na poslední. Uff, úleva, máme asi tři razítka, snad se budou líbit kontrole u výstupu. Přijíždíme k ní, jsou tu 3 celníci, všichni klábosej. "Hlavní kápo" sedí pod stříškou na židli. Pavel se mu snaží podat pas, ale frajer pořád sedí, takže je to právě Pavel, kdo musí sesednout z motorky a donést pas sedícímu celníkovi. Inu, člověk toho moc nenadělá, stěžovat si můžem leda tak želvičkám. Jsme v Turecku! Oproti Bulharskému dojezdu k hranicím nebe a dudy. Naprosto nová asfaltka čítající celkem 3 pruhy, 2 stoupací a jeden dolů. Stáří odhaduju tak maximálně dva roky, kam se hrabe nový úsek D11...a to jsme v Turecku. Jedeme "kilíčkem" a ani to není znát, naprostá pohodička. Neustále sjíždíme a cesta se pomalinku mění, pořád ale oproti předchozím dnům balzám na pneu. Snažíme se držet jakýsi směr, neb zde už nemáme mapové podklady, máme pouze kus mapky vyfoucený v Pavlově foťáku. I ten ale postačí a statečně si to šineme dál. Mám blažený pocit. Je to neuvěřitelné být skoro 2tisíce kilometrů daleko s motorkou, na které se leckdo vydává pouze třeba jen po Čechách. Je mi jí ale zároveň líto, je neuvěřitelný hic. Stavíme u krajnice, abychom se napili a koukli do mapy (foťáku). Cosi divného cítím pod nohama. Zabořil jsem se do tekutého asfaltu. U silnice leží seschlý had, je šílené sucho. Tankujeme ve městě Kirklareli, kde jsem zahlédnul logo Shellky. Máme necelých 150km na nádrž, ale kdoví, kde a kdy zas bude benzínka... a jaká. Tankujeme a najednou se ozve děsné hulákání. Jsme nejspíš poblíž mešity. Dokonalá atmosféra, jsme v Evropě, ale v podstatě už uplně v jiném světě. Kupujeme turecké arašídy v jakémsi tureckém medu - made in Turkey - to aby nám doma věřili :-) Pokračujeme dál směr Řecko. Silnice jsou na hodně místech posypány štěrkem, který mnohdy skončí v plexi, div nevykutá díru. Dokonce mi od protijedoucího malého náklaďáku odlítl na nohu šutr tak, že to pěkně zabolelo. Po menší motanici v Edirne dojíždíme na hranici s Řeckem. Ještě kousek před hranicí si nemůžem nevšimnout vojáka se samopalem, který zřejmě střežil nějaký vojenský prostor. Celá hranice vůbec působí dost vojensky, samopal tu má každý voják. Kontrola neprobíhá zrovna rychle, za to ale v pořádku. Jsme v Řecku. Po cestě není nic extra k vidění, silnice jsou celkem kvalitní, 90kmh se dá jet téměř furt a bez skákání po vozovce. Před Alexandropolis se napojujeme na dálnici, která je taktéž naprosto v pohodě. Přijíždíme do Alexandropolis. Městečko už na první pohled moc pěkné, Řecká architektura se nezapře a líbí se nám. Parkujeme na promenádě u moře, dáváme si kafe a pohár. To byla lahoda. Přímo pod námá šplouchá moře. Težká pohoda. Je už zase večer a tak se chceme zase posunout a začít hledat kemp. Po zaplacení se ještě náhodou ptám, jestli obsluha neví o nějakém kempu do 30km odtud. Voalá, divným popisem a názvoslovím je mi popsáno, že asi 4min jízdy odsud je kemp. To by bylo supr, večer bychom mohli i prozkoumat městečko. Světe div se, kemp tu je a my ho našli. Od vyjetí jsme ještě nepocítili teplou sprchu - vlastní pot nepočítám. Nyní jsme v kempu na evropské kvalitě a není co dodat. Stupnice blaženosti je "on top". Shazujeme kufry a věci do naší kóje a jedeme se projet. V sandálích, kraťasích a tričku, bez rukavic. Od místních nás dělí už jen helmy na hlavě. Ale bez nich nejezdíme. Projíždíme město, ale žádnou extra památku nepotkáváme. I tak to byla projížďka velmi příjemná. Už je i příjemná teplota a dá se dýchat - 30 stupňů, je 21:30 :-) Dnes stan nestavíme, pršet nebude, komáři taky nejsou, co víc si přát. Uleháme na své samovyfukovací karimatky a já okamžitě usínám (jak jinak).
Středa
Budíme se brzy. Tedy já se budím. Spíš mě ale budí Pavel. Pravděpodobně kombinace kávičky a zmrzliny ho téměř celou noc udržovala v bdělém stavu, v pohotovosti. Kvůli nestavění stanu je balení celkem rychlé, i tak už to ale zas začíná péct. Podle mě ani přes noc neklesla teplota pod 25 stupňů célzijových. Mám takový zvláštní pocit. Je to vědomím, že dnešním dnem už se v podstatě začínáme vracet. Ano, sic jsme najeli už přes 2 tisíce km, mě se z té parády vracet prostě nechce. Najíždíme na dálnici, po které to v podstatě krosíme až do Soluně, hlavního města Řecka. Je to neuvěřitelná pekárna. Kousek před Soluní přepínám na rezervu, neb mám na nádrž najeto už 235km po dálnici. Zastavujeme na Shellce, kupujeme bagetku a já i nanuka. Chceme se podívat do mapy, zdali by stálo za to, ji zakoupit. Jsme obsluhou ale důrazně upozorněni, že mapu nesmíme otevřít, že je to prý zakázáno. Tak pěkně poděkujeme, neznámou mapu přece kupovat nebudeme a tak se nadále spoléháme na kamaráda Garmina, který sic srdcem turista, i na silnicích v Soluni nás dokázal celkem obstojně navést. Navedl nás ke kešce u tzv. Bílé Věže, která vypadá moc pěkně. Velikost kešky je tzv. nano a je magnetická, čili neváháme a čteme i nápovědu. Po chvilce sezení na napovězené lavičce ji nahmatávám a za pomocí vlastní tužky zapisujeme. Pokračujeme dál, z města vyjíždíme po dálnici E90 a poté směr Makedonie přes Ptolemaidu. Systém dálničních benzínek je opravdu prapodivný a díky němu jsme jich několik přejeli. Benzínky totiž nejsou přímo u dálnice, ale pouze u sjezdu je značka, pokud se někde v blízkosti benzínka nachází. Tímto způsobem se nám podaří najít benzínka, která je v opačném směru, než chceme jet a velice těžko se tam motá. Zbytečně se tak dá najet i 10 a víc km. Jelikož už je podvečer, radíme se co a jak dál. Pavlovi se nocovat v Makedonii nechce, ale tady ve vnitrozemí kemp či nějaký penzion těžko najdeme. Rozhodneme se pokračovat až těsně k hranicím a tam se uvidí. Vesničky jsou zde opravdu pěkné, zapadlé a klidné, ale když se ptáme na ubytování, jsme posláni do městečka Bitola, které v Garminu prostě asi není – druhý den zjišťujeme, že je asi 20km za Makedonskou hranicí... Naštěstí nacházíme celkem klidné místo u potůčku, kde se na protějším břehu pasou krávy. Sic se trochu bojíme, že by nám ráno mohly pošlapat stan, jdeme do toho. Maximální svoboda, tak by se dala nazvat tato chvíle. Kempujeme na louce kdesi v Řecku, skoro dva tisíce km od domova, popijíme místní pivo, útočí na nás obrovské roje komárů... a je nám hej.
Čtvrtek
Ač se nám dovolená kvapem krátí a víceméně už se přesunujem domů, na dnešní den jsem hodně zvědavý. Čeká nás zážitek v podobě Makedonie, Albánie a Černé Hory. Vstáváme celkem brzo, něco před sedmou a poprvé po týdnu je nám ráno vcelku chladno. Slunce sem totiž ještě nesvítí. Zanedlouho ale vyleze, to už máme vypité kafe a téměř zabaleno. Na Makedonské hranice je to kousek. Mám z nich opět divný pocit. Auto před námi je nuceno vyndat věci z kufru kvůli prohlídce, to se nám nelíbí, vždyť jsme to před chvílí pracně zabalili J Nás se to naštěstí netýká a můžeme vplout do Makedonie. Tato země nás mile překvapila. Celkově na nás působí snad i kulturnějším dojmem než Rumunsko a Bulharsko. Při jízdě do kopce se mi zdá, že je Suzi lenivější. Né, že by nějak cukala, ale ten zátah prostě není ono, musím víc točit. Snad je to jen kvalitou paliva, uvidíme. Objíždíme velikánské Ohridské jezero a míříme na hranice s Albánií. Tady už fakt nevím, jestli se odsud dostaneme v pohodě, tak už snad všude. Hranice v pořádku, ale naprosto nedokážeme pochopit, jak sem můžou povolit kamionovou dopravu. Silnička široká maximálně pro jeden kamion a jízdní kolo, která musí obstarat veškerou dopravu. Vidím před sebou Pavla, kterak se vyhýbá s kamionem v protisměru. Zajímavý manévr, oba od sebe dělí asi 20cm. Nechápu, jak se tady můžou vyhnout dva kamiony. Ty tady jezdí rychlostí zhruba tak 5kmh, jelikož je silnice hrozně zvlněná a při rychlejším tempu by se buď převrhly nebo zboží poškodily. Jedeme směr Elbasan a dále hlavní město – Tirane. Z Elbasanu na Tirane vede hlavní silnice, která se hoodně kroutí po hřebenech hor. Rovinu v této části zřejmě neznají, cesta neubíhá tudíž zrovna rychle. Blíží se dvoustý kilometr na nádrž a zastavujeme protáhnout zadek a doplnit palivo. Pavel záhy zjišťuje, že mu v Makedonii při placení nevrátili kreditku. Dvěstě kilometrů přes hory se vracet nebudeme, karta se nechá zablokovat. To, co jsme v Albánii viděli, se dá jen velmi těžko popsat. Válka hadr. Všude tuny odpadků, lidé ve skupinkách postávající podél cest (posléze jsme se dozvěděli, že čekají na náhodný odvoz minibusem), žebrající děti, polo i celorozpadlé budovy. Silný zážitek, alespoň pro mě. Nedokážu ale říct, jestli negativní nebo pozitivní, prostě to na mě hodně zapůsobilo. V Tirane se snažíme najít kešku, ale nedokážeme rozlišit, co je odhozený bordel a co je potenciální skrýš pro keš. Prostě keška v kupě bordelu J Druhá keš je zasouřadnicována kamsi doprostřed kavárny. Tu obcházíme ze všech stran, avšak více úsilí ji nevěnujeme. Zkusíme tedy jednu virtuálku, kterou stačí vyfotit. Když zastavíme u inkriminovaného mostu, přijde klučina a začne žebrat. Když vidím tu skupinku v povzdálí, která na kluka dohlíží, raději velím ústup. Pokračujeme směr Skadarské jezero. Podél něj vede silnička, na které se nalézá i hraniční přechod s Černou Horou. Jedeme a zároveň se kocháme, paráda, nádhera. Přijíždíme k jakémusi hradu a vidíme, že je na něm keška. Jdeme se tam projít. Kešku po chvíli zápasení s místníma ještěrkama úspěšně odlovíme. Pomalu zapadá slunce a ten pohled na jezero je prostě úchvatný. Po návratu k motorkám si všímáme jakéhosi průchodu. V průchodu je vinařství, takže kupujeme suvenýry. Brát krabici šesti flašek na motorku je opravdu pohoda, ale Pavel se toho ujal statečně J Vyjíždíme a sjíždíme průsmyky a už je večer, dál nemá smysl jet a dokonce se nám celkem brzy daří najít kempík. Kempík je svou rozlohou opravdu velký, hodně protáhlý. Při výběru místa dokonce "vyrušíme" jednu dvojici od ...hrátek. Hurá do sprchy...to mě trochu přešlo, neb jsem čekal již trochu Evropu, ale konala se pouze venkovní! studená sprcha a la Rumunsko, ikdyž dokonce i tam ji měli alespoň uvnitř budovy a ne venku. Otvíráme místní pivko a jdeme spokojeně spát. Zítra už nás čeká vesměs pouze přesun...a pak ještě jeden.
Pátek
Jak jinak než brzké ranní probuzení, vaření kávičky a jiní ranní rituály. Pobalíme, skáčeme do sedel a jedeme se přiblížit domů. Nemáme moc rádi dálnice a tak volíme přesun přes Bosnu a Hercegovinu, Pavel na ní má určité vzpomínky, asi tak 10 let staré...a jak se později ukázalo, hoodně se toho od té doby změnilo. Co je trošku pakárna je Bosenské území při moři, kvůli němu v podstatě můžem říct, že jsme byli letos v Chorvatsku 3x :-) Konečně ladíme směr Mostar, kde je nyní již velice provařený a navštěvovaný válečný most, který při bombardování byl zničen. K mostu vede ulička osetá nejrůznějšími stánky, prodejci, kavárnami a restauracemi. Atmosféra je velice příjemná, tu jsme v Bosně ani nečekali. Děláme nějaké fotky mostu a pokračujeme. Zhruba napůl cesty mezi Banja Lukou dáváme odpočinout zadkům a lovíme kešku. Ta je ukrytá celkem hluboko v zídce, bojím se, aby mi v díře ruku něco nesežralo, naštěstí se tak neděje. Cesta podél řeky Nerehvy je úžásná, točil se zde i Vinettou. Rychlé zatáčky, kopce, kaňony s azurovou vodou, prostě nádherný kus přírody, který se dnes jen tak nevidí. Tuto krásu sice občas naruší odpadky, ale to je dáno mentalitou národa. Před Banja Lukou se trochu zatahují mračna a po týdnu poprvé lehce mokneme, ale intenzita srážek nestála ani za nasazení nepromoků, vše zvládají membrány na motohadrech. Banja Luka se hodně změnila, říká Pavel. Dnes je to celkem kulturně vypadající město. Když jsem šel platit za benzín, vracím se k motorce a koukám, kdo mi to co dělá s helmou. Byla to venkovní obsluha a hadříkem mi čistil špinavé plexi - klobouk dolů. Dávám mu euro, kterého vůbec nelituji. Dnešek jsme časově přetáhli, chtěli jsme dojet až do Mariboru, ale to asi nezvládnem. Už teď je večer. V rámci urychlení volíme dálnici. Dálnice v Chorvatsku jsou velice dobré, troufnu si říct že daleko lepší než u nás. Poprvé po týdnu je nám zima. Už je noc, stavíme tankovat a oba se s Pavlem vrháme do kufrů pro nějakou extra tepelnou vrstvu. Nakonec jsme dojeli do Ptuje, je 1h ráno, čistého času v sedle jsme strávili 13h. Sprcha, večeře a spát!
Sobota
aneb jsme doma. Dnešek už bude daleko míň náročný. Kvůli pozdnímu příjezdu vstáváme až kolem 9:30. Pro jistotu kupujeme rakouskou dálniční známku a kousek dálnice využíváme. Po cestě nás doprovází asi 11stupňů okolní teploty...slušný rozdíl oproti čtyřicítkám ve stínu! Hranice s ČR překračujeme u Gmund a ač to máme domů ještě přes 200km, po předchozích kilometrech se cítíme v podstatě už doma...i jízda tomu nasvědčuje, je logicky rychlejší, než v zahraničí. Když by se stalo něco tady, přeci jen už jsme skoro doma.
Nakonec tedy vše dopadlo na 100%, bylo to super, viděli jsme kus světa, Suzi šlapala výborně, nálada naprosto dovolenková, co víc si přát.
Příští rok tedy nejspíš Španělsko, Portugalsko a na kukanec do Maroka :-)