Na začátku letošního května jsme uskutečnili "návrat" do Albánie. Návratem to nazývám, protože už v roce 2010, když jsme se vraceli z "Jihovýchodní motoexpedice", jsme věděli, že bychom v Albánii chtěli strávit delší dobu než jenom jeden den.
Parťákem my byl stejně jako před 2 lety Pavel. Zajímavostí určitě je, že od té doby jsme oba přesedlali a to dokonce dvakrát. Já ze Suzuki GS500E přes BMW F800GS na Hondu Transalp XL700VA a Pavel z BMW F650GS Dakar přes BMW R1200GSA na ještě novější BMW R1200GSA.
Termín nám nejlépe vyšel na 28.dubna - 6.května, abychom využili jeden státní svátek a zároveň se vyhnuli nejvetším letním vedrům (ehm, o teplotách tedy později :) ).
Den 1. - dálnice do Srbska
Vyrážíme v sobotu ráno a v podstatě nás nečeká nic zajímavého. Chceme dojet co nejdále, po dálnici, aby to ubíhalo. Ráno ještě zjišťuji, že mi chybí šroubek na blatníku, ale ještě je brzy, tak stavíme až v Brně v OBI nebo co to bylo. Na Maďarských hranicích kupujeme dálniční účtenku a po rozpálených odálnicovaných pustách pokračujeme směr Budapešť a za Szegedem vjíždíme do Srbska. Vítá nás mýtná brána a pocity něčeho nového. Sever Srbska je snad rovnější než Maďarsko...a to je co říct. A také relativně nehostinný - v podstatě až kousek za Novi Sad tam jsou jenom pole a kdesi v dáli stavení, kde nejspíš bydlí farmář.Projíždíme Bělehradem, což z hlediska architektonického je město daleko přeplácanější a kontroverznější než Bratislava. Za městem se snažíme hledat místo ke spánku. Moc se nám nedaří, vypadá to, že za městem toho moc není. Nakonec vidím ceduli upozorňující na motel Jerina (35km), u kterého by se dle znaku stanu mělo dát i kempovat. Po cestě stejně nic nemůžeme najít, tak sázíme na Jerinu. Nakonec nacházíme a nevypadá to vůbec špatně. Na kempování je to sice velice blízko dálnice, ale po dnešní téměř tisícovce km a pár pivech budeme spát jak malí.Poptáváme ceny (5e na hlavu) a nějaké maso, na které se Pavel celý den těší. Nakonec objednáváme "specialitu" Pljeskavica, což je na velice tenko naklepaný plátek vepřového. Dvě spací piva a hrneme se do spacáků. Najeto 970km.
Den 2. - NP Durmitor
Dnešní den slibuje trochu větší zábavu, neb pojedeme mimo dálnice krajinou, kde jsme ještě nejeli. Ranní obloha slibuje opět pěkně vypečený den, prostě idylka. Jedeme směr Kraguljevac, Čačak a Užice. Cestou se zastavujeme u jezera Gruza a sledujeme hejna rybářů. V Užicích lovíme kešku na pevnosti Stari Grad a zároveň se odměňujeme krásným výhledem na město. Po cestě ještě trochu objevujeme šotolinové cesty a na jednom hřebeni lovíme další keš. Projíždíme Bosnou a Hercegovinou a přes starý dřevěný most vjíždíme do Černé Hory. Údolí Pivska jezera je nádherné, my ale odbočujeme na cestu směr Žabljak, která je natvrdo tesaná do skály a leckoho by ani nenapadlo tam silnici hledat. Po vyhoupnutí se na hřeben se nám otvírá další krásné panorama, trochu fotíme, slunko právě zapadá. U zdejší hospůdky je banda asi 5ti poláků na BMW R1200GS, jeden jde směrem k nám. Cesta je prý dál neprůjezdná a zavalená sněhem. Už není co řešit, ptáme se, jestli má pan majitel ještě nějaké místo na přenocování a máme štěstí. Zavedl nás do podkroví hlavní hospůdky, útulno, vytopeno, za 5e osoba, co víc chtít. Trochu se vybalujeme a sedáme k polákům, dělali si nějaké fotky sněhu - z fotek to nevypadalo tak hrozně, uvidíme zítra. Ještě nesmím zapomenout na majitelovu vstřícnost, říkal, že nám může nabídnout cokoliv k jídlu. Pavel chtěl nějaké teplé maso, tak jsme si ho objednali. Nou problém, majitel prý všechno zařídí. Po pár telefonátech, nám řekl, že bohužel, že má jenom sýry a šunku. Klasická situace, kdy nic není problém, nikdo vám nedokáže splnit tolik, co já slíbit :-) Nou problem, fazole to jistí.
Den 3. - Welcome to Shqiperia
Ráno v nás přetrvává "bojovná" povaha a jelikož zavalená silnice má být jen pár km, jedeme to zkusit. Přijíždíme k místu, kde na silnici leží asi 10m pruh sněhu přes silnici. Je vidět, že už se to někdo pokoušel pokořit...marně. Zvažuju, že sundám kufry, abych si je při případném pádu neponičil a motorku sněhem zkusím nějak prokopat. Sníh je ale dost zmrzlý a Pavlovi se to nezdá. Volíme tudíž pohodlnější cestu a snažíme se plotnu objet kolem přes louku. Jsme asi uprostřed přejezdu když vidím, že Pavel uhýbá zpět směrem k silnici. Ptám se ho, co blbne - neviděl totiž, že za jedním splazem je hned další, který musíme také objet. Takových bylo ještě několik. Louka začíná být dost kamenitá a vidina, že se sníh ztratí mozivé - pořád stoupáme. Nedá se nic dělat, gentleman musí uznat svoji prohru s přírodou a tak nám nezbývá, než se vrátit. Ztratili jsme minimálně hodinu téměř na místě + další čas vracením se. Jedeme tedy zpátky přes impozantní výhledy na Pivsko jezero, které včera už skrývala tma.Z časových důvodů si prodlužujeme cestu o pár desítek km. Je to sice delší, ale zato rychlejší cesta. Jedeme černohorskou "dálnicí" na Nikšič a Podgoricu. Tam potkáváme velice příjemnou kolonu, která nám umožňuje upéct se ve vlastní šťáve...zdarma. Z Podgorici jedeme na sever na Andrijevicu, abychom dodrželi trasový plán a projeli si kýžené Albánské hory. V Plavu tankujeme po víčka, jelikož nás čeká divočina a snažíme se hledat nějakou indícii, která by nás navedla do Albánie. Připadáme si jak v pevnosti Boyard, ale ani otec Fura v podobě navigaci si neví rady. Navigace nás totiž vede zprvu zajímavou, posléze ještě zajímavější cestou podél vody. Nesedí nám akorát jeden malý detail - na mapě bychom měli mít řeku na druhé straně. Brzy dojíždíme k brodu, který je složen z oblázků velkých téměř jako pěst a nám oběma je jasné, že při pokusu o přejezd bychom se oba nedobrovolně vykoupali. Zkoušíme se tedy vrátit a najít jinou cestu. Když se u krajnice v křižovatce rozhodujeme, kudy tudy vlastně pojedeme, jelikož moje navigace byla skoro celou Albánii v poli a Pavlova nás vedla přes onen brod, míjí nás nakladač s pískem. Chytáme se stébla a jedeme za ním. Už po asi 200m nevěřím, že cesta může někam vést. Chci to otočit, ale jedeme dál rozestavěnou prašnou cestou, která o asfaltu ani nikdy neslyšela. Po asi 1,5km nastává Fata morgána v podobě zánovního asfaltu se značenými pruhy!! Připadáme si jak v Jiříkově vidění. Již cítíme hranici, která je hned za zatáčkou. Pan celník telefonuje, takže vypínáme motory a čekáme. Měl jsem chuť vytáhnout foťák a vyfotit si hranici, ale rychle mi docvaklo, že by to mohla být hodně drahá fotka. Celník nás bez problémů pouští a jsme v Albánii. Krásný asfalt, financovaný Evropskou Unií končí po pár metrech a dál už jen prach a šutry. Však proto jsme sem tak trochu jeli. Jedeme okolo vesnice, kde je nejspíš nutné zaplatit mýtné. Vybírá ho chlapec, který drží v ruce závoru (klacek). Pavel jel první a nehodlal zastavit, chlapec tudíž zvedl závoru, aby nedošlo ke konfliktu. Já jsem mu asi tolik sympatický nebyl, jelikož mi položil závoru přímo před kolo...a já taky nezastavil. Dojíždíme na "křižovatku", na které jsem chtěl jet rovně. Jednoznačně proto, že doleva bych se asi za normálních okolností nevydal. Cesta do kopce, uzoučká na jedno auto se spoustou šutrů a výmolů. Po asi půlhodině se otrkáváme a zároveň cesta se stává více šotolinovou a otevírají se výhledy do hor. Po více jak hodince jízdy povětšinou ve stupačkách toho po celém dni začínáme mít plné zuby..a to jsme ještě netušili, co máme před sebou. Cesta se začíná pěkně exponovat, občasný "kačírek" dokáže jezdce pořádně potrénovat a spolu s absencí jakýchkoliv svodidel a pohledem na brutální propast je to pořádný adrenalin. Do toho asi v půli cesty měl Pavel menší potyčku, když se mezi autem jedoucím našim směrem a protijedoucím snažil vyhnout, protijedoucí se naprosto nepochopitelně začal rozjíždět a drcnul do Pavla, který mastodonta neudržel a opřel se o auto v našem směru. Naštěstí se vše obešlo bez zranění , pouze Albánec si rozbil světlo u svého Mercedesu a Pavel při opření o auto ohnul hrazdičku držící plexi. Po celkem asi 3h offroadu toho máme opravdu plné zuby, což umocňuje i pohled na šotolinové vracáky, které ještě musíme překonat, abychom se přiblížili civilizaci. V jednom vracáku ztratím rychlost, přidám si, abych se vynesl ze zatáčky, což se nezalíbilo šotolině pod mými koly a jsem kouslý ve škarpě. Sice pořád ve správné poloze, ale těžce se mi dostává zpět na cestu. Jsme splavení i přesto, že je skoro tma a slunce nesvítí, adrenalin dělá své. Trpíme poslední zatáčky a netrpělivě čekáme, jaký pohled se nám naskytne. Cesta nahoře už vypadá rozumněji. Přijíždíme do vesničky, kde to celkem žije a samozřejmě vzbuzujeme rozruch. Když konečně vidíme Skadarské jezero, dosti se nám ulevuje. Cesta dolů je už i s náznaky asfaltu. Před Skadarem to hodně žije, co se týče stavby nových silnic. Chvíli jedeme po krásném novém asfaltu bez pruhů, což nám tedy značně snižuje možnosti orientace v místní dopravě, ale začínáme pořádně troubit a všude se cpát....a funguje to. Chvíle na asfaltu střídá manévr, kdy bez jakéhokoliv upozornění asfalt skončí a motorka zahučí zpět do šotoliny. Jedeme na souřadnice, kde Pavel vybral kemp a neskutečně se těšíme na jídlo a pivo.Na daných souřadnicích ale není zhola nic, vedou kamsi do jezera. Pro naše štěstí si ale všímám cedule u silnice, která upozorňuje na kemp.. zajímavé. Velmi dobré značení nás zavádí na místo, kde je obrovská residence se stejně velkým pozemkem. Brána je již zavřená, ale okamžitě přibíhá holčina, aby nám otevřela. Poptáváme ubytování, ceny, pivo a jídlo. Ikdyž upřímně, ceny jsme až tolik neřešili, jelikož za pivo a ubytko bychom snad zaplatili cokoliv. Dokonce je nám nabídnuta možnost nestavit stan a místo stanu jít do pokoje, za 12e osoba se snídaní není naprosto co řešit. Jako pozdní jidlo máme hranolky, výborný hamburger a zeleninový salátek. Pivo Tirana nemá po dnešním dni chybu. Ani druhé, ani třetí. Zhodnocujeme dnešní den z našeho pohledu jako solidní masakr a po sprše uleháme do postýlek.
Den 4. - Albánské pokračování
Postel se snídaní má rozhodně něco do sebe. Výborně se nasnídáme a nemusíme toho ani tolik balit. Pěkně poděkujeme našim ubytovatelům, holandské rodině, která našla svůj styl právě v Albánii ( camping-albania.e/...). Sdělujeme náš směr, snažíce se vyzjistit informace o trajektu. Bohužel se nic bližšího nedozvíme. Vydáváme se tedy na pohodový den, trasa 150km, je to paradoxně první den, kdy si říkáme, že máme čas a dokonce si dáme i oběd! Trasa není kilometrově náročná, ale ve zdejších klikaticích kilometry vůbec neubíhají. Cestou potkáváme Švýcarský pár, jak jinak než na BMW R1200GSA. Musíme vzdát veliký respekt, protože ve dvou to valí trochu rychleji než my, každý sám. V jedné zatáčce se jim dokonce tempo mohlo vymstít, když jim na šotolině uklouzlo zadní kolo. Ačkoliv dle konverzace všichni směřujeme do Fierze, na nejdůležitějším rozcestí odbočují špatným směrem, na cestu znatelně delší, vedoucí podél Kosovských hranic. Máme čas - pro nás neznáme zaklínadlo, paradoxně platící pro dnešní den. Zastavujeme se tudíž asi 30km před cílem cesty u velice příjemného pána provozujícího pension a s ním spojenou restauraci. Je opravdu horko a pán velice pozorný - rozlévá kolem nás vodu na zvlhčení vzduchu. S mírnou pomocí anglicky nemluvící obsluhy si vybíráme já skopové a pavel vepřové maso. Dostáváme ovoce a pečivo. Naprosto nám nevadilo, že pečivo nebylo dnešní, spíš jsme se podivili, že na takovém konci světa vůbec pečivo provozují. Já také snad poprvé v životě a naprosto vědomě poruším předpisy, co se alkoholu v krvi týče a objednávám si velké pivo. Na vinu to dávám psychickému pocitu ze všeobecné kultury dané země, doma nebo v rozumně civilizované zemi bych si určitě netroufl. Ajak zasyčelo. Zajedli jsme výborným masem a pocitově po pivu ani stopa. Když dojídáme, oslovuje nás přijíždějící Kosovan. Mluví celkem dobře anglicky, takže diskutujeme, vyptává se nás na cestu a já na oplátku vyzvídám, jaká je situace v Kosovu, jelikož z ruzných zdrojů, které v té zemi nikdy ani nebyly, se člověk dozví leccos. Když týpek vyslechne naše plány, trochu znejistí. Sdělí nám, ať chvíli vydržíme a odbíhá za svým kamarádem, majitelem. Následně konverzujeme albánsky > anglicky > česky. Pan majitel neváhá zvednout telefon a zavolat svému kamarádovi do přístavu. Zjišťujeme ale fakt, který dokázal naprosto zhatit naše plány. Prý kvůli nízké obsazenosti ještě nejezdí. Nojoo, von je sotva začátek května. Doprčic. Celý den se táhnem ku trajektu, abychom zjistili, že nejede. Proklatá Albánie. No co, alespoň jsme se to dozvěděli dřív, než jsme zabili úplně celý den. Ušetřili nám 60km, což je ve zdejších poměrech víc jak hodina jízdy a spousta fyzických sil. Odměňujeme se pěkným dýškem (samotné ceny jídla byly velmi nízké) a ještě nakupujeme pití na cestu. Kontroluji stav nádrže a jsem na polovině - tankovali jsme ráno při výjezdu. Tak snad je to větší, než menší polovina, po cestě žádná benzínka jednoduše není. Zklamaní kroutíme tedy cestu zpátky do Campingu Albania, snad pro nás mají stále místo. S benzínem vycházím akorát na rezervu, když se dostáváme do benzínové civilizace. Velice rád tedy opět na stejném místě s německy komunikujícím stojanem a roztodivným kurzem leka > euro tankuji. Do campingu přijíždíme opět za tmy, ikdyž dnes o něco málo dříve. Naše postele se akorát chystal personál vyčistit, tak jsme je zarazili a zbytek večera se v podstatě opakoval ve včerejším duchu.
Den 5. - Pryyč
Ráno klasika, výborná pohodička, kávička, papáníčko, prostě péče jak má být. Tenhle den se ve mě hrozně mlátí pocity. Jedno mé já chce být pryč, vykoupat se někde v Chorvatsku a pohodička. Druhé já ale tímto dnem opět začíná trpět, vracíme se do civilizace, nic výjimečného, cesta zpátky, v Chorvatsku už byl každý milionkrát a není to žádné dobrodružství. Každopádně, tohle je realita. Jedeme kolem Skadaru směrem Petrovac a Sveti Stefan, kde jsme si chtěli dát oběd. Bohužel nás ale drsní četníci nepustili na tento sice hezký, ale turismem již dost prohnilý kus pevniny v moři. Valíme teda dál směr Boka Kotorska, kde si vyjíždíme super zatáčky směr NP Lovcén. Ještě dole nás zabrzdí kolona, policie a prskolet ve škarpě. Letce na prskoletu už asi odvezli, zřejmě to nadpozemsky valil a nevyšlo. Vyjedeme nahoru a užíváme brutálních výhledů. Je to opravdu nádhera, hned kousek vedle turisticky přervaných koutů. Musíme se ale vrátit zpátky, jelikož cesta vede dál a dál do vnitrozemí.. a to mi nechceme :-)
Na Kotoru již zkušeně bereme trajekt za asi 2e, které nám ušetří spoustu nudných a táhlých km podél zátoky. Dnes končíme někde před Dubrovnikem v kempu.
Den 6. - Chorvatsko, Pelješac a Hvar
Razíme kolem Dubrovniku směr Pelješac do města Orebič, kde navštěvujeme Pavlova kamaráda, ke kteréme leta jezdil do kempu. V rámci návštěvy kupujeme i velmi dobrá domácí vína. Trajekt z Trpanje do Ploče už nestíháme, tak to musíme objet. Chytáme snad poslední trajekt na Hvar do Šučuraje. Ještě se stíháme přesunout přes celý Hvar do kempu někde kolem Svete Nedelje. Velice zajímavý je tunel Pitve, což je díra do skály, kde vidíte opravdu malinké světlo na konci tunelu, délka 1400m. Do tunelu nesmí vjet kolo ani motorka. To nám nedává smysl a zákaz "nevidíme". V tunelu jsme ho ale pochopili, jelikož to klouže jak prase. Ještě že máme ty špunty.
Den 7. - ku Plitvicím podél Krky
Dnešní rozkaz zněl jasně, "musíme" se dostat ku Plitvickým jezerům. Ráno bereme trajektus Stari Grad - Split, tam se pěkně pečeme v kolonách, ale dál už to pereme relativně rychle po hlavní. Dojíždíme na Krku a obzeráme ceny. Ceny jsou jen o něco málo nižší než na Plitvicích a vyloženě se nám v hadrech v tom vedru dovnitř nechce - přeci jen musíme ještě kus ujet. Před Plitvicema hledáme nějaké spaní, kemp je super drahý a světe div se, není ani úplně vedro. Pavel navrhuje využití nedalekého motorestu a já přikyvuji. Motorky parkujeme v garáži, paráda. Večer dáváme nějaké jídlo a samozřejmě pár piv.
Den 8. - na půl cestu domů
Dnešním programem jsou Plitvice a pak přesun ku Orlímu hnízdu. K Plitvicím asi není moc co dodat. Já jsem zde byl poprvé, prostředí opravdu nádherné, ale přesto jsem se nedokázál zbavit pocitu šílené komerce, což trochu kazí můj psychický dojem. Upřímně na to, aby se jezdily skupinky asiatů to zas takový zázrak přírody není, Vinettoua ani Old Shatterhanda jsme nepotkali. Zvládli jsme toho hodně, ale aby člověk prošel všechno, musel by mít dovolenou jako holanďani. Začátkem odpoledne opět vyplouváme. Abychom neztráceli čas, plujeme po dálnici. U piva předchozí večer jsme řešili, jestli pojedeme po Slovinské dálnici nebo ne. Pavel si byl celkem jistý, že motorky neplatí a já jsem jeho názoru podlehl. Cesta ubíhá dobře a Slovinsko máme už skoro za sebou, jenže počasí se začíná pořádně kazit. Stavíme na benzínce těsně před Karavanken tunelem a já premiérově cpu Gore-tex vložku do kalhot. Na funkčnost kalhot pouze samá chvála a dokonce jsem nahnut utratit další palbu za bundu. Ještě než vyjedeme, tak s Pavlem o tunelu prohazujeme pár slov a on se diví, že ho znám a nemám rád. Diskuzi jsme ukončili mými slovy, že znám a už nikdy jsem Slovinskem nechtěl jet. Dva kilometry na to nás zastavuje Simír z dálniční policie. V tu chvíli jsme ještě nevěděli které země, jelikož Karavanken tunel dělí Slovinsko a Rakousko..ale pořád jsme byli na Slovinské části. Pavel jel první a tak je samozřejmě jako první tázán - vignette ? Pavel ukazuje na Rakouskou, kterou jsme si prozíravě koupili. Velmi brzo mi dochází, že jsme v pr*eli..Pavlovi dle snahy ještě ne. Mezitím Simírova kolegyně zpovídá i mě, že proč nemáme známku. Marně jsem se ji snažil vysvětlit, že jsme neměli tucha, že i motorky musí mít známku a že kdybychom to věděli, tak si ji koupíme stejně jako tu Rakouskou. Potupně odevzdávám doklady, načež se dozvídám skvělé zprávy, že když zaplatíme pokutu hned, máme 50% slevu! To máme ale štěstí. Jak já jsem v tu chvíli byl nas*án na sebe a celou zku*venou Slovinskou frustrovanou zemi. Chtělo se mi brčet, proč já ? Copak jsem jim nepřispěl už dost ? Inu to je život, ujet nepřišlo v úvahu, to by nás asi rovnou zastřelili nebo v lepším případě zavřeli. Platíme tedy 150e a mě nedá se nezeptat, kolik taková jejich známka na těch jejich pos*aných 80km dálnic stojí. Třicet euro, pani na mě. Nemám slov. Země, která není schopná postavit rozumnou silnici postaví jen průměrnou dálnici a chce za to těžkou palbu, super tah. Přiznám se, že mi to naprosto zbortilo náladu. Chci domů, venku hnusně a v plánu v podstatě jen další den Orlí hnízdo, to se dá zmáknout za víkend na pohodu jindy a pod tíhou zaplacených 150e chci být doma a ušetřit za nocleh. Pavel mě nakonec uchlácholil a nakonec tedy to hnízdo hledáme. Je už dost pozdě a prší na nás jak v Anglii. Našli jsme příjemný penzion za rozumnou cenu, motorky v garáži - pan majitel kvůli nám dokonce přemístil ženě kytky, které tam měla. Ještě menší okouknutí vesnice a hledání jídla - zapadli jsme zrovna do hospody, kde byli nějaké lokální slavnosti, všichni v krojích, docela sranda.
Den 9. - (Orlí hnízdo) a domů
Dnes se těšíme na Hitlerovo sídlo. Ráno to vypadá daleko lépe než večer, trochu mokro, ale mraky se krásně trhají a slibují pěkný den. Krásnou krajinou se dostáváme až k výchozímu bodu do hnízda - nahoru jezdí poue nějaký autobus nebo pěškobus. Jdeme na obhlídku a slyšíme nějaké čechy - dnes je zavřeno, spadla lavina. Nom to už snad nezaslouží ani komentář. Ověřili jsme si to na informacích, prý na tom pracují, ale nějakou hodinu to potrvá. Čekat se nám opravdu nechce. Štrádujeme tudíž domů, vzhledem k časové rezervě ne po dálnici na Linz, ale Braunau, Passau, Vimperk.. Cesta fajn, ale po rovinách neubíhá tak rychle. Spád trochu dostane až kolem hranic, když je pár zatáček. Celý Albanský offroad jsme byli v pohodě a já paradoxně asi 100km před Prahou na Strakonické začnu na moto plavat jak kdybych byl had. Mám o situaci jasno a zastavuji. Místo defektu se nám najít nepodařilo a zvažujeme co dál. Já s sebou mam novou Slime sadu s kompresorem a ještě náhradní "benzínkový sprej", kterému jsem nevěřil od začátku, natož asi po 3,5 letech. Zkusím nejdříve sprej a uvidíme, co bude dál. Světe div se, ono to funguje. Sprej dokonce nahustil duši asi na 2,3atm což je bez problému jetelné. Pokračujeme tedy v cestě a asi po 5km zastavuji na benzínce na kontrolu.Tlak drží, dodávám tudíž ještě něco málo na správnou hladinu a jedeme dál. Ze začátku z toho mám divný pocit a respekt, ten ale po pár km padá a jedeme jako za normálu. Kousek před Prahou se loučíme, já opět kontroluji, ale drží.
Závěr
Bylo nám, jako vždy skvěle. Když to teď tak sepisuji, tak poslední 2 dny zní opravdu zážitkově, co se nepříjemností týče, ale nebylo to tak horké. Nejvíce mě opravdu podrtili Slovinci, jelikož to byl už druhý příspěvek, který jsem jim do státní kasy poslal - celkem asi 340e. Albánie je super země se svojí osobitou divokostí. Težko ale říct, jak dlouho jim to vydrží, jelikož Evropská Unie se cpe všude a i popularita tamějšího prostředí mezi motorkáři si určitě časem vybere svou daň. Žádné problémy krom mého defektu a Pavlovo menší kolize, 2x nás zastavil sníh, spotřebováno spousta paliva a inkasováno spousta zážitků.