Motodovolená 2009 - 5tis. evropských km
Nevím, kde začít. Zážitků je tolik, že sepsání všech by mě nejspíš stálo několik klávesnic :-) Pokusím se ale začít stručně od začátku.
Plány - ty jsou od toho, aby se měnily. SE je velmi vhodný výraz, neb celkem jednoznačně naznačuje, že my, ač jsme jejich tvořitelé, na jejich změnu bohužel nemáme sebemenší vliv :-) Původní plán Francouzské pobřeží autem je tedy passé. Nijak jsem extra nehrotil, jak to bude dál, možnosti byly otevřené, takže co. Jenže.
Ve čtvrtek 16. července jsem si tak dopoledne brouzdal na motorkářském foru, pročítal celkem běžné návrhy tras. Všechno pro mě znělo celkem "běžně", byly to většinou víkendy v Alpách, Rakousku či Itálii. Jenže víkend je víkend a dovolená je dovolená :-) Na toto forum jsem koukal už chvíli, ale vždycky jsem skončil na první stránce. Teď jsem ale přepnul na stránku 2 a to bylo ono. Šestnáct dní po Evropě, téměř 5 tisíc km a spousta zážitků. Vtip byl celkem v tom, že se vyráželo už další den večer nebo v sobotu hooodně brzo ráno. Prvotní rozhodnutí bylo na mě a šéfikovi. Já jet chtěl a dovolenou jsem dostal. Pak píšu do vlákna klukům, které jsem vůbec neznal, zda se můžu připojit. Prý že jo, ale všici se báli, jestli to všechno stihnu. Ve čt večer přijíždím domu, oznamuji "zítřejší" odjezd na dovolenou, čímž díky své praštěné povaze ani nijak nešokuju :-) Panikařím, snažím se něco pobalit, sepsat, zjistit.
Na pátek mám naštěstí home office, takže můžu oblétat město a koupit potřebnosti. Jako příruční zavazadlo jsem koupil velice šikovný tankvak, pak nějaké žárovky, plachtu na motorku a trochu jídla. Všechno házím na postel a vedle ní si připravuju motobrašny. Když se tak dívám na poměr velikosti brašen a množství věcí, nechce se mi veřit, že to tam nacpu. Ale podařilo se, dokonce i s potápěčskýma brýlema a šnorchlem. Ploutve se mi nikam nevešly :-)) Během chvíle jsem ze své Suzi udělal cestovní motorku, dolil olej, dal si sprchu a okolo 17h vyrazil na cestu. V Praze ještě předávám nějaké kabely kamarádovi, který je potřeboval.
Páteční sraz je v Českém Krumlově, kam to mám okolo 230km. Je to přesun, jedu po dálnici. Ale i jízda po dálnici díky českým řidičům není nejrychlejší, neb potkávám asi 3 nehody (na dlouhou dobu poslední !!!) a několikakilometrové kolony. Snažím se proplétat mezi auty, ale v ČR a s bočníma taškama žádný med. Kousek před Pískem mě potkává pěkný přívalový liják, sotva jsem stačil skočit do nepromoku, ujedu 200m a chcanec ještě houstne, dokonce všechna auta zastavují.
Pro mě ale nemá smysl stát na místě a moknout a proto jedu pomaličku vpřed. Velmi pěkně cítím, jak se mi do letních motobot pomalu dostává studená voda, kterou mi tam hází přední kolo. Naštěstí přeháňka byla dost lokální a po pár minutách jsem z toho venku. Tohle se prostě stát muselo, neb jsem tomu ujížděl už od Litoměřic :-) Dál pokračuji už jen tak na hraně, velmi šikovně se mi mraky vyhýbají, občas spadne jen nějaká kapka. Do Krumlova dorážím asi v 21h, ukládám motorku do garáže a jdu dát s klukama pivo, lahodná Plzeň ustaluje všechny dnešní zážitky, začínám si pomalu uvědomovat, že mi začla pěkně záživná dovolená :-)
2. Den - Dešťový přesun
Probouzíme se do zataženého rána okolo 6.h ráno. Dáváme snídani a vydáváme se směr Dolní Dvořiště, kde se setkáváme s posledním, čtvrtým, členem skupiny. Kvůli mokru přijíždíme s asi 10ti min spožděním, ale nic se neděje. Náčelník, který si svou přezdívku vysloužil díky vlastnictví navigace doráží asi o 15min později. Díkynepřízni počasí se navlékáme do nepromoků a za 120,-Kč kupujeme Rakouskou dálniční známku. Tenhle den byl masakr. Dálnice, zima, mokro, kamiony, špatná viditelnost. Kluci se nám ztrácí vpředu a dělíme se na dvě poloviny. Pokračujeme pořád směr Salzburg, ale nemůžeme je dohnat. I přes nepromok mam mokrý zadek a totálně promočené rukavice, v botách rybník. Stavíme s Jirkou na benzínce a voláme klukům. Jsme rozhodnuti najít penzion a vzdát to. Po telefonu zjišťujeme, že kluci jsou asi 10km na benzínce před náma. Jedeme tam a nakonec se rozhodneme pokračovat. Zima a vlhko, brrr. Sjíždíme z dálnice a z plánu vyškrtáváme Bertechsgaden (Orlí Hnízdo), neb jsou všude mraky a viděli bychom prd. Jsem vděčný za každý semafor, neb se můžu sklonit a ohřát si ruce o motor :-) Konečně dojíždíme do Zell am See, jaká radost. Já ze vší radosti před penzionem pokládám motorku, neb jsem si myslel, že mám stojánek vytažený, ale nebylo tomu tak. Fajnově jsem si roztrh nepromok kalhoty. To všechno je ale vykoupeno teplem a příjemnou cenou penzíku - v takové lokalitě a jen 20e za osobu. Dokonce se dozvídáme, že mají i výřivku a saunu, bomba. Na pokoji výhled na jezero a dokonce údržbář slovenské národnosti nám sám od sebe přinesl noviny na vysušení a přímotop. Stupeň radosti je téměř na maximu :-) Ujeto 470km.
3. Den - Grossglockner
Večerní zapíjení předchozího těžkého dne o sobě dává vědět. Můj žaludek si stěžuje, že takhle by to tedy nešlo. Ani se mu tolik nedivím, vešlo se do něj asi 7 rakousko-patokových piv :-) Uplácím ho tedy Tatrankou a velmi nejistě se hrnu na balkon zjistit stav počasí. Ku vší radosti vidím jen pár mraků, které se ještě nestihly roztrhat. Než napakujem odstrojené motorky, dokonce se na nás usmívá i sluníčko, tedy spíš se nám vysmívá, protože vidí naše počasím ustarané obličeje a přitom ví, že dalších 14dní nás bude doprovázet. Za neustálých posměšků Honzy, majitele kardanu, mažeme řetězy a zahříváme stroje. Máme to jen kousek na Glocknerskou Hochalpenstrasse - jsem na ni po roce zase zvědavej :-) Na mýtnici jsme upozorněni, abychom dávali pozor, že silnice je nahoře namrzlá. To jsou mi řeči, paní to asi povídá každému, aby jezdili opatrně. Noo, tentokráte měla možná pravdu, protože jak na nás včera pršelo, tady nahoře sněžilo, a to celkem slušně.
Původní plán motat se celý den kolem Glockneru jsem si dovolil přeorganizovat a nápad se setkal s příznivým ohlasem. Projedeme si tedy vyhlídky, dáme něco teplého k snědku a pokračujeme směr Itálie, kam se dostáváme jednosměrným passem Stalo (naštěstí jsme na zelenou čekali asi jen 10minut, pouští ze každou hodinu ve čtvrt) přes Misurinu, Cortinu, passo Falzarego, passo Valparola až do Corvary, což bude mimochodem i mým výchozím bodem při srpnové cestě na ferraty, kempu Sass Dlacia. No nebyla to žádná extrémní porce kilometrů, ale pro mě a můj zadek náramná porce pass a zatáček, přijíždíme tedy relativně pozdě. Při sjíždění rozkrok neustále namáčklý na nádrži, při výjezdu motor držený ve vysokých otáčkách, i Suzi si tedy zaslouží pochvalu. Akorát se nám špatně píchá... Jirka se slovy "Já na to mrdám" (která použil i onen dešťový den) zahazuje kolík, pač dolomit je opravdu kvalitní materiál a kolíky do něj prostě nejdou :-) Večeře v podobě Trenčianských párků s fazulou - ty byly v naší skupině velmi populární :-D - a jdeme to ustálit pivem.
4. Den - passo Rombo, passo Giovo
Ráno je celkem frišno, přesně tak, jak má v pořádných Dolomitech být. Dnešním programem je přesun směr Merano, přičemž zvládneme i dvě passa. Jedem směr Buneck a odtud souběžně s dálnicí po hlavní směrem na Brenner. Ve Vipitenu bočíme doleva a tankujeme, neb odsud je to už jen 20km na passo Giovo a bůhví kde je další pumpa. Italské pumpy, to je kapitola sama pro sebe, děs pro motorkáře. Od této doby jsme se naučili mít u sebe vždy desetieurovku a pětieurovku, jelikož pokud chce člověk natankovat, musí do automatu hodit přesné množství. Deset euro je málo, 15e je moc, "Honzo, poď si dotankovat ty 3éčka"... to byly čachry. Když pár km předběhnu, při tankování před Meranem se nám stala velmi zajímavá věc. Jirka platil Honzovi stojan a ač ještě nestihl potvrdit volbu, Honza už tankoval :-D Brzy jsme zjistili, že si natankoval za peníze jednoho tyrola, který byl nemálo zaskočen. Ať žije tenhle systém :-) Projíždíme moc pěkná a vcelku zapomenutá passa Giovo (Jaufenpass) a Rombo (Timmelsjoch), z nichž Rombo se mi moc líbilo. Není tak komerční jako ostatní profláklá passa a přitom je moc pěkné.
Vracíme se kousek zpět a nabíráme směr Merano, kde přímo v centru města nacházíme velký kemp. Už na první pohled nás odradila cena. Patnáct euro za jednoho, když penzion jsme měli za 20e ? Nakonec jsme se rozhodli pokračovat a už brzy jsme zjistili, že to bylo špatně. V této "vnitrozemské" oblasti mají italové pro slovo kemp trochu jiný význam. Objeli jsme asi 10, opravdu minimálně deset těchto "kempů" a všude jsme narazili akorát na dvůr přiléhající několikahvězdičkovému hotelu, jež byl plný kemperů a obsazený výhradně rodinami s dětmi. Ať už bylo COMPLETO nebo se majitelé kvůli rodinám báli motorkářů, všude nás zamítli. Začíná být dost pozdě a my nemáme kde složit hlavu. Hledáním jsme najezdili tolik kilometrů a patrně nemáme šanci. Já bych klidně složil hlavu někde pod strom, ale kluci chtěli sprchu. Padla tedy karta na penziony. Když objíždíme asi pátý penzion, Honza skloní hlavu a říká mi, "radši tam běž ty, mě asi nemaj rádi". Možná tomu opravdu tak bylo a při pohledu na koženého motorkáře Honzu rovnou zamítli, možná jsem měl jen štěstí, ale povedlo se mi "získat" hned první penzion. Třicet tři éček za jednoho i se snídaní. Peněz to není málo, ale je 21h pryč a nic už neseženem. Dnešek byl dramatický a z plánovaného Merana se ocitáme skoro na dohled v Bolzanu :-) Večer ještě objednáváme 2x 8piv, protože obsluha je tak rychlá, že jsme vždycky stihli dvě.
5. Den - passo Stelvio
Na programu passo Stelvio, aneb opravdová škola pro motorkáře. Když přijíždíme k začátkům všech "tornante" (zatáček), pomalu si přeju, aby zmiňované číslo neznamenalo počet vracáků. Jak později zjišťuji, moje první intuice byla správná a brutálních vracáků bylo opravdu nejméně 50. A proč škola ? Vždyť vracáků jsme projeli už spoustu. Stelvio nám ale přišlo výjimečné v tom, že pro projetí zatáčky neposkytuje tolik místa jako ostatní passa. Nu posoudit můžete sami.
Fakt, že Stelvio je "pořádný mazec" nám dokazuje i Honza, který do zatáčky potkává protijedoucí auto a je nucen zastavit. Zastavit skoro 400kg motorku do kopce a v náklonu, to je teda něco, o to hůř to jde na choppru, který se prostě zlomil a Honza padá na trávu. Na pomoc přibíhá čoprysta z Harleye a zkušeně pomáhá Honzovi mašinu zvednout, v tuhle chvíli dojíždím do osudné "tornante 14" i já a jen doufám, že se nestalo nic hrozného a nikomu z nás. No alespoň první část se splnila. Po ohledání motorky v ústranní Honza odhaluje nepřítomnost šroubu, který by měl držet sedlo na levé straně. Těžko ale říct, jak dlouho už mu chyběl. Kluci vymysleli skvělou náhradu, jelikož Honza náhradní šroub nechal doma. Cedule, která označovala tornante 14 měla šroubů více než potřebovala, a tak jeden z nich velice dobře slouží snad dodnes :) Stelvio je opravdu zajímavé včetně stánků na suvenýry. Dáváme si pravý bratwurst v housce a pomalu ženeme dál, snaží se nás totiž zastrašit pořádný mrak, který sliboval tak akorát nával sněhu. Původní plán kvůli zdržení měníme a rozhodneme se zakempit "dřív", jelikož do Livigna přijíždíme okolo 17h a do cíle bychom to měli ještě dalších asi 180km a jelikož onu cestu znám ze zimních radovánek, dovoluji si zmínit, že to nemůžem v rozumný čas zvládnout, natož sehnat kemp. Stavíme stany a jdeme se projít do městečka. Procházka to samozřejmě nebyla jen tak a měla jak jinak než pivní cíl :-) Kupujeme lahvové Tuborgy za 70 centů a Honza večer zapaluje doutník neboť kdy jindy, když ne dneska.
Zvětšit mapu
6. Den - Lago di garda
Dnes je na plánu spíše kochací přesun. Ráno nijak extra nepospícháme, Honza vyndává všechny věci z tašek a dělá reorganizaci. Jedeme z Livigna kousek přes Švýcarsko, potom italské passo Aprica, kde je prý další lyžařské středisko, Edolo - kde je hlavní nemocnice, Temu, Ponte di Legno a Tonale - kam jezdíme lyžovat, před Trentem uhýbáme na Madonu di Campiglio, kde si dáváme zajímavé těstoviny k obědu. Straší nás mrak a tak sedláme oře a pokračujeme. Opět v rozumný čas dojíždíme k nádhernému jezeru Lago di Garda a hledáme kemp. Nejprve se tedy snažíme najít kemp a pak se snažíme se ubytovat. Všude mají "completo", z čehož bych pochopil jako plně obsazeno. Náčelník má ale jiný názor a naprosto nečekaně nám sehnal flek v kempu kousek od Laga. Vybalujeme, házíme se do plavek a jdem zkusit vodu. Ta je vskutku osvěžující, ale po celém dni na motorce a předchozích dnech strávených v horách je to bomba. Už si ani nepamatuju kdo to řekl, ale onen dotyčný se divil, že to moře není slaný :-) Po koupačce jdeme na prohlídku onoho městečka, jsme na severní straně jezera v Torbole kousek od Riva del Garda. Marně hledáme nějaký otevřený krámek s plechovkovým pivem, které bychom si romanticky otevřeli na břehu jezera :-) Ono už je taky dost hodin a tak nakonec dáváme točené v hospůdce f kempu.
7. Den - přesun, Moneglia
Dnes už konečně uvidíme moře. V rámci urychlení přesunu volíme postup po dálnici. No, dálnici, spíše "dálnici". Na to, že je vcelku slušně placená je to pořádný kus zatáček do kterých se najíždí 80, max 90kmh a i tak jsme měli co dělat to ve větru ukočírovat. Po nějakých 80km už se to lepší a konečně přicházejí na řadu rovinky. Rovinek si dlouho neužijeme a sjíždíme, ujeli jsme asi 110km po dálnici a platíme 12éček, nic moc tedy. Garmin opět nezklame a má nás vést mimo dálnici, to se mu zřejmě zalíbilo natolik, že zkouší co vydržíme a když už se silnice 5. třídy mění v čistou šotolinku, tak Honza s choprem protestuje :-) Vracíme se tedy kus na kruhák, který je hned po sjezdu z dálnice a jedeme dle cedulí na Janov. Proplétáme se v horách a konečně z vrcholku vidíme moře. Krásný pohled. Ještě, že jsem měl helmu, neb kdyby někdo viděl můj přitroublý blažený úsměv, tak by se asi hodně podivil, z jakého ústavu že jsem utekl. Dorážíme do městečka Moneglio a děláme nějaké fotky, pak pokračujem a hledáme kemp. Tohle byl opravdu zážitek. Jelikož ne všude po pobřeží bylo možné vybudovat plnohodnotné silnice, museli si italové pomoci tunelama. Dojíždíme tedy před tunel, který je jednosměrný a pouští se v intervalu asi po 20ti min na jeden směr. Padá zelená, chroupáme tam "jedničky" a jedeme. Kloubouk dolů, neb tunely jsou velmi dlouhé, nejdelší asi 3,5km a šírka tak akorát na auto, žádný odstavný pruh a tempo je asi 80kmh. Najednou kluci přibržďují, ale jelikož jsme měli za sebou auta, bylo by krajně nebezpečné se jen tak bez blinkru zastavit. Viděli totiž značku kempu, který byl přímo uprostřed nejdelšího tunelu, přístup do kempu byla akorát jakási díra v tunelu. Projíždíme tunely a otáčíme, čekáme na zelenou. Nyní už víme kam a cestu trefíme. No teda, uprostřed tunelu díra a pak kemp. Kemp vskutku velice zajímavý, v podstatě vybudován na útesu a skládá se asi ze dvou, místy tří terasovitých pater. Dostáváme místo mezi karavany a hned pod náma je břeh, pár šutrů a bijící moře. Paráda. Obloha je vymetená, ani nestavíme stany a lezeme do moře. Přes všechny ty mokré šutry a bušící moře to není žádná sranda, však si také při vylézání pořádně odřu chodidlo, které se mi zaseklo mezi šutry, ještě že jsem si nezlomil nohu. Jelikož jsme dorazili dosti brzo, tak se nám zajímavě posunul harmonogram. Už v 15h sedíme na pivu a večer tudíž vypadá zajímavě, ale zase žádná divočina. Celou noc šíleně bije moře a mě pekelně hoří noha, zánět se mi do ní ale naštěstí nedostal a asi po 3 dnech už se mi chodí normálně. Náčelník ráno objevuje slanou motorku, jelikož mu na ní zřejmě v noci naskákalo pár kapek z divokého moře.
8. Den - pobřeží, Janov, Vallecrosia
Pobřežní putování aneb dopravní masakr. Balíme opět brzo ráno a čeká nás "jen" 230km po pobřeží. Tohle bych si dovolil nazvat extrémní autoškolou nebo tedy spíš motoškolou. To, co se odehrává v Janově u nás vídáme akorát v televizi v amerických filmech. Pět proudů v každém směru, tisíce aut někam neustále mířících a desítky, možná stovky skůtristů točících své stroje k maximálním možným otáčkám. Zprvu projíždíme velmi opatrně, ale zjišťujeme, že takhle se to prostě nedá. Postupně se tedy adaptujeme, sledujeme skůtristy a chování italských autařů. Ti se chovají pro nás v podstatě neuvěřitelně, jelikož při dojezdu na semafor před sebou nechají asi 3m místa, jelikož počítají, že se před ně skůtristi navalí. Rovněž když padne zelená, ital v plechovce tak 2s čeká, než se všici odpíchnou. Prohlížíme si kousek přístavu, dovnitř nás bohužel bez palubního lístku s motorkama nepustí a nechávat je naložené někde u přístavu, to je jak zaparkovat v Chánově. Po víc jak 9h na motorkách dojíždíme do pěkného kempíku Vallecrosia, už jen pár km před FR hranicema. Skáčeme do moře a jdeme mrknout do městečka na menší nákup.
9. a 10. Den - Francouzská riviéra, odpočinek, St Tropez
Čeká nás parádní část, vyhlášená francouzská riviéra je opravdu nádherná. Projíždíme Monaco, Nice, Antibes, Cannes, tady není co dodat, moře u Cannes nádherné, promenády plné lidí, v Monacu si projíždíme závodní trať (samozřejmě na čas :-) ), nádherné, obrovské a megaluxusní jachty apod. Hledáme kemp u moře, jelikož další den je odpočinkový a ráno nemusíme balit. Oproti mému původnímu kempu kotvíme asi o 20km dřív v kempu "přímo na pláži". Uvozovky proto, neb zde slovo "přímo" znamená asi 2km a min. 15min chůze, ještě do toho ani moře není co jinde - spousta lidí a písčitá pláž. S rozpačitými pocity se vracíme ke stanům a Ferdiš s úsměvem na tváři oznamuje, že kemp je super - mají tady ledově chlazené pivo v krámku za 1,5e. Alespoň nějaké pozitivum :-)
Druhý den se jen s Honzou jedeme projet do St. Tropez, po cestě prohlížíme mnou vyhlídnutý kemp načež následně litujeme toho našeho, tento je za stejnou cenu u pláže a moře parádní, do toho má ještě i ocenění. V Tropez si dáváme stylově kávičku a croissant a okukujeme zdejší jachty. Je to teda něco, točí se tu jedna za druhou. Také by se mi líbilo tu jednu mít. Odpoledne si jdu lehnout asi na 3h k moři a musím říct, že mi to stačilo. Večer ještě vymýšlíme vychytávku, tzv. motoledničku - viz obrázek.
11. Den - kaňon du Verdon
Dnes chceme vidět francouzský Grand kaňon a k němu přilehlé nádherné jezero Lac de St. Croix. Objíždíme jezero a stavíme na vyhlídkách. Když si jdu odskočit za strom, zahlédnu podezřelou sestavu kamení a přírodního maskování. Ze srandy si říkám, že by to mohla být keška a schválně odkrývám. Taky že jo :-) Ukazuju klukům a jedeme dál. Musím říct, že když jsem poprvé kaňon zahlédl, neudržel jsem se a do helmy si zamumlal - "ty kráávo". Je to opravdu velká díra a je na co koukat. Večer kempujeme u jezera, recepční evidentně nemá rádá motorkáře a dostáváme na výběr místo mezi záchodama a popelnicema ve stínu nebo někde blíž silnici na sluníčku. Zůstáváme kousek od popelnic, alespoň nemusíme zakládat koš. Klasická koupačka, již poslední na této dovče, když tedy pominu sprchu :-)
12. Den - most Millau
Od jezera Lac de St Croix si to opět v brzkých ranních hodinách, za doprovodu nelibých obličejů rozespalých kemperů, šineme na dálnici směr Montpellier a Millau. Musím říct, že Millau mi před dovolenou neříkalo vůbec nic. Teď už ale vím, že pokud máte cestu okolo, určitě to stojí za to. U Millau byl totiž postaven dálniční most, který je nejvyšší na světě. S vidinou zajímavé stavby se nám kilometry po dálnici krájí celkem slušně. Jediné, co nechápu je systém mýtného. Samotné zdržování u mýtných bran bych ještě pochopil, ale nepochopil jsem naprostou nesouvislost placených úseků. V praxi to vypadá tak, že člověk chvíli jede, nikam nesjíždí a najednou mýtná brána a platí. Ujedete další kus, začátek mýta, berete kartičku, po dalších 10km opět bez sjíždění mýtná brána, takže nejen, že člověk platí jak idiot po pár éčkách, ale u každé brány musí zastavit, vyhrabat peněženku a leckdy třeba i sundat rukavice, na motorce fakt bezva.
Dojíždíme k této megalomanské stavbě, fotíme a fotíme. Pohled je to opravdu pěkný, obzvlášť zajímavý zážitek je zastavit někde uprostřed mostu a nechat projet kamion, to jsem se cítil jak na houpačce a nečekal jsem, že to může být tak znát. Pomalu dojíždíme k odpočívadlu, které je celé uměle vybudováno přesně pro turisty obdivující tento kolos. Koukáme na video ze stavby mostu, kupuji pamětní minci, dáváme si kolu a jedeme hledat kemp. Vcelku přijemný a klidný kemp u vody nás přesvědčuje a zůstáváme. Večer se uchylujeme kam jinam než na bar. Zde jsme zřejmě svými splávky velice uchvátili obsluhu, neb při asi páte rundě malých (0,4l) piv dostáváme 1,5 litrový džbánek jako pozornost podniku. Možná také proto, že jsme pravděpodobně onen večer překonali jejich výtoč piva za celou sezonu a barman musel dokonce narážet sud :-)
13. Den - přesun Lyon
V podstatě přesunový den. Motáme se mimo dálnici po velmi malebných vesničkách. Nezřídka se nám stává, že při průjezdu vesnicemi tamější obyvatelé zahazují vidle a nevěří svým očím, koukají na nás, jak kdyby nikdy neviděli motorku :-) Dojíždíme kousek před Lyon a dál už jako každý večer :-)
14. Den - Mont Blanc
Chamonix Mont Blanc, krásné to městečko. Dorážíme v celku rozumný čas, vypakujeme se a jdeme na prohlídku. Městečko je opravdu nádherné, prolézáme obchody a náčelník se rozhoduje prozkoumat vše seshora - lanovkou do výšky 3700mnm. My dnes škrtíme, neb lanovka stojí 40é a další den je už dříve plánovaný Matterhorn. Sedíme u Vagabunda, všude samý cepínář, atmosféra příjemná.
15. Den - Zermatt
Vjíždíme do Švýcarska, země bank...a levného benzínu :-) Naším cílem je Zermatt, ale jak zjišťujeme, do města nesmí auta bez příslušného povolení, což jsou zpravidla pouze vozidla kyvadlové dopravy. Házíme tedy kotvy ve městečku Tasch, v příjemném kempu, jak jinak. Dorážíme zde velmi brzo a už ve 14h sedíme v minibusu, který nás veze do Zermattu. Město je to vskutku originální a má své kouzlo, zajímavá architektura, jezdí tu pouze elektromobily nebo kočáry s koňmi :-) Musíme projít celou vesničku, abychom se dostali ke stanici lanovky. To, co jsme viděli nahoře a po cestě se prostě popsat nedá, nádhera! Všude jsou nápisy, aby byli lidé opatrní a neběhali. Není divu, nacházíme se totiž na nejvyšším "lanovkovém" místě v Evropě ve výšce 3883mnm. Cesta dolů se nám nějak protáhla, chytli jsme poslední možný čas a tak jsme nestihli odjezd minibusu. Jelikož mi došly eura, chci si něco vytáhnout z bankomatu. Ten mi nabídl akorát české nebo franky, a tak jsem si s vidinou zítřejšího posledního dne ve Švýcarsku u Bodamu vybral 100CHF.
16. Den - Bodamské jezero
Cíl dnešního dne - Bodamské jezero nás nijak extra nenadchl. Voda sice nebyla špatná, ale v porovnání s předchozími prostě o třídu horší. K tomu ještě velmi krkolomný kamenitý a velmi pozvolna klesající přístup. Je to trochu smutné, koupeme se s vidinou, že již zítra "touto dobou" budeme opět doma. Napůl hřejivé, napůl melancholické. Velká sranda nastává v momentě, kdy zjišťuju že jsme na tom jediném kousku jezera, který je v Rakousku...a já mám Franky :-D Ještě že klukům něco zbylo :-)
17. Den - Návrat
Je to tu, čas letí neúprosně a přeci jen už jsme na cestách dlouho. Vstáváme asi v 5 ráno a pro rychlost přesunu valíme na dálnicu. Poslední společná snídaně v podobě croissantu na benzínce a tady se od nás odděluje náčelník. S klukama pokračujeme pořád směr Nurnberg, valíme to aspoň 160kmh a hezky to utíká. Po 170km na nádrži musím přepnout na rezervu, na kterou ujedu asi 20km a konečně potkávám benzínku. Jelikož jedu poslední, nemám moc šancí dát klukům najevo, že se musím trhnout, nedá se nic dělat. Tankuju a opět vyrážím, cesta utíká hezky, i když dopoledne provoz trochu zhoustl. Kousek před Rozvadovem opět přepínám na rezervu a radši zvolňuji, neb při 160kmh točím skoro 8tis otáček a to by mi rezerva moc dlouho nevydržela. V tu chvíli mě předjíždí kluci :-D Potkáváme se všici na Rozvadovské benzínce a zjišťujeme, že kluci tankovali o benzínku dál, než jsem se já trhnul, pak se rozdělili a zase našli... a nakonec jsme se našli všichni 3 :-)
Domů dojíždím v parádní čas, je právě 13h a cesta (i se snídaní a přestávkama) mi trvala krásných 7h (700km celkem).
Na to, jak všechno ohledně mé dovolené vypadalo hekticky, to dopadlo nad očekávání dobře. Díky kluci.
Odkaz na celou FOTOGALERII ZDE.
